Tank MBT-70: Ocelový zázrak USA a Německa dojel na cenu i spory

Dohoda o spolupráci na vývoji nového tanku byla podepsána v roce 1963. A prakticky okamžitě vypukly spory. Většina inženýrů sloužila ve 2. světové válce a mezi Američany a Němci panovala animozita. V první řadě se jednalo o sídlo celého projektu. Němci navrhovali Augsburg, Američané však nakonec prosadili Detroit. Zásadnější spor se vedl o jednotky. Američané prosazovali palcový systém, zatímco Němci metrickou soustavu a ani jedna strana nehodlala ustoupit. Nakonec bylo nalezeno řešení vskutku šalamounské řešení. Vznikla speciální kancelář, která německé plány překreslovala na palce, a naopak americké na milimetry.     

Spory se prohloubily i kolem technických řešení. Opět se podařilo dosáhnout podivného kompromisu. Oba týmy vedly souběžný vývoj a na novém tanku se mělo uplatnit to lepší řešení. I v koncepci panovaly téměř nerozřešitelné stroje. Zatímco Němci potřebovali stroj vhodný pro nasazení jen ve Střední Evropě, Američané chtěli stroj pro globální válčiště s odpovídajícími schopnostmi a například výkonnou klimatizací. Spor se vedl i o zbraň. Němci chtěli klasický tankový kanón ráže 120 milimetrů, zatímco jejich spojenci z USA prosazovali supermoderní kanón XM150 ráže 152 milimetrů schopný pálit i naváděné protitankové střely MGM-51A Shillelagh.

I přes tyto rozpory první dva prototypy beze zbraní opustily dílny v září a říjnu 1967. MBT-70 měl na délku na 9,1 metru a na šířku 3,51metru. Hmotnost byla u prvního prototypu 49 tun, ale u dalších dosáhla až 54 tun. Výška stroje byla díky hydropneumatické odpružení nastavitelná a pohybovala se mezi 1, 99 do 2,59 metru. Díky tomu měl tank skvělou průchodivost terénem, byl však také náročnější na údržbu. Tank byl schopen brodění do hloubky 2,3 metru.

Spor se vedl také o motor. Zatímco americký prototyp byl vybaven vzduchem chlazeným dieselovým dvanáctiválcem Continental AVCR s výkonem 1470 koní. Němci zvolili pro svůj stroj pohonnou jednotku MTU s výkonem 1500 koní. Hlavní výhodou německého řešení bylo, že jednotka mohla být i v polních podmínkách vyměněna za 15 minut. Maximální rychlost byla s oběma motory stejná - 68 kilometrů v hodině. Zásoba paliva byla 1300litrů nafty, což tanku vystačilo na dojezd 630 kilometrů na silnici. 

Pancéřování stroje bylo dvouvrstvé z válcované oceli o síle až 127 milimetrů. Pancíř měl být doplněn hmotou, která měla odstínit radiaci v případě operací v zamořeném prostředí. Umístění posádky bylo unikátní. Celá se nacházela ve věži v pancéřové kapsuly a skládala se díky automatickému kanónu jen ze tří mužů.

Velitele, střelce a řidiče. Místo řidiče je dodnes unikátně řešeno. Ten seděl v samostatné kapsli zavěšené na ložiskovém věnci u stropu věže. I když se věž otáčela, řidič byl ve stabilní poloze. Díky čtyřem čtvercovým průzorům měl velmi dobrý výhled vpřed a vzhledem k tomu, že byl v těžišti vozidla a na odpruženém sedadle nepociťoval řidič při jízdě nerovnosti terénu. Nepříjemné však bylo, že když se věž otáčela, způsobovalo to u řidičů nevolnost.

Jak již bylo popsáno výše, německá a americká verze dostala jinou výzbroj. Zatímco Němci se svým 120 milimetrovým kanónem neměli problém, americký XM150 neustále způsoboval problémy. Zatímco řízené střely šly z kanónu vystřelit bez problému, beznábojová munice se zasekávala a úplně nevyhořela a hrozila zpětným zášlehem zpět do kabiny. Zásoba munice byla 42 nábojů a 6 střel Shillelagh. Sekundární výzbroj tvořil dálkově ovládaný 20 milimetrový kanón Rh202 ukrytý v pouzdře na levé straně věže se zásobou 600 kusů munice a koaxiální kulomet MG-3 ráže 7,62 milimetrů se zásobou 3000 kusů munice. Na věži byly i dva zadymovací granátomety.

Špičkové bylo elektronické vybavení stroje. Velitel mohl pozorovat okolí periskopem nebo výsuvnou kamerou. Citlivá kamera byla i na boku věže. Ta sloužila k pozorování okolí ve špatném počasí. V noci byla k dispozici infračervená kamera a kanón byl zaměřován tehdy žhavou novinkou – laserovým délkoměrem.  

Bylo vyrobeno celkem 14 prototypů. Jejich testy probíhaly současně na polygonech v Německu a USA. Zatímco Němci byli ze stroje nadšení a předpokládali zařazení MBT-70 do bojových jednotek do roku 1972.  Jejich američtí kolegové naopak byly ze stroje zděšeni. Stroj vážil o 4 tuny více než byl požadavek a nemohl být letecky převážen. MBT-70 byl složitý, údržba byla drahá a vojáci by se na něj dlouho přeškolovali.

Poslední ranou pro program z americké strany byla jeho cena. Projekt měl původně vyjít na 80 milionů dolarů. V roce 1969 však už do něj armáda investovala 330 milionů dolarů a Němci 130 milionů USD a náklady rozhodně nebyly u konce. Cena za jednotku vzrostla pětkrát. Jeden tank měl vyjít původně na 200 000 dolarů. V roce 1969 však podle propočtů měl jeden stroj vyjít na tehdy závratný 1 milion dolarů. V lednu 1970 oznámil Pentagon odstoupení od programu.

Obě strany však z části na svých programech pokračovaly. Američané využili MBT-70 při vývoji tanku XM803. Ten byl všem roku 1971 také zrušen. O několik let později byl však spuštěn program M1 Abrams jehož byl XM803 základem. Němci zkušenosti a některá řešení využili při konstrukci tanku Leopard 2. Ze 14 prototypů se jich dodnes zachovalo pět. Přesto, že MBT-70 bitevní pole neopanoval, díky své pokročilosti se stal základem pro dva nejmodernější a nejpokročilejší západní tankové konstrukce dneška.

Témata:  armáda,  MBT-70,  U.S. ARMY,  Bundeswehr,  tanky,  zbraně