Mohla Luftwaffe bombardovat New York? Nebyla od toho daleko!

Obrátila se proto na výrobce letadel se zadáním na bombardér schopný zasáhnout americký kontinent. První se ozval Willy Messerschmitt. Ten již se touto otázkou bombardéru s dlouhým doletem zabýval a na konci 30. let dokonce vypracoval návrh podobného projektu.  Ten navíc mohl sloužit i jako průzkumný a protilodní stroj, o což se zajímala Kriegsmarine, která vývoj podobného stroje podporovala.

Speciální schopností stroje měl být přelet z Německa do Japonska bez mezipřistání a dovoz deficitních surovin. Polní maršál Erhard Milch si nechal zpracovat posudek, který přestavbu stroje na bombardér doporučil. Bylo objednáno šest prototypů a v květnu 1942 se rozběhly práce na plné obrátky.

Stroj dostal typové označení Messerschmitt Me 264 a přídomek Amerikabomber. Stroj měl prosklenou příď velmi podobnou americkému Boeing B-29 Superfortress. Rozpětí stroje bylo 43 metrů a délka 20 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 21 150 kilogramů a maximální vzletová 56 001 kilogramů. Stroj měl původně čtyři motory Jumo 211P s výkonem 1340 koní. Výkon však nebyl dostatečný, a tak byly nakonec vyměněny za čtrnácti válce  BMW 801D se 1 700 koní. 

Stroj díky tomu mohl dosáhnout slušné maximální rychlosti 546 kilometrů. Pro cestovní rychlost se počítalo s 349 kilometry. Maximální dostup byl 8500 metrů. Dolet pak měl být až 15 000 kilometrů. Se 3 tunami bomb měl stroj zvládnout 14 400 kilometrů a s 13 200 tunami ještě 8600 kilometrů. Obranou výzbroj měly tvořit dva letecké kanóny MG 151 ráže 20 milimetrů a čtyři kulomety ráže 13 milimetrů MG 131.

Pro ušetření váhy měla bát část zbraní ovládána dálkově. Aby se získal maximální prostor a ušetřila hmotnost pro palivo bylo pancéřování letadla minimální. Me 264 se stal prvním letadlem které mělo palivové nádrže integrované do křídla. Novinkou také byl „americký“ tedy příďový podvozek, který se v Německu a u evropských konstrukcí moc často nepoužíval. Posádka měla mít k dispozici, vzhledem k délce letů, které se mohly protáhnout až na 45 hodin, spací kóje a malou kuchyňku s plotýnkou na ohřev jídla.

První stroj vzlétl 22. prosince 1942 a jeho letové vlastnosti byly uspokojivé. Brzy se však začalo vše hatit. Kriegsmarine o stroj ztratila zájem, poté co byl vyvinut konkurenční Junkers Ju 390, který používal díly strojů Ju 90 a 290 a námořní letectvo by tak ušetřilo. Projekt pak byl definitivně zrušen v roce 1944, kdy měla nacistická říše jiné starosti než bombardování New Yorku. Dva vyrobené stroje byly přiděleny dopravní jednotce. Krátce poté, v červnu 1944, byly spolu se třetím nedokončeným strojem poškozeny a skončily ve starém železe. Oficiálně byl program ukončen až v prosinci 1944.

Jak by takové bombardování vypadalo? Z Francie nebo z Azor by odstartoval svaz s cílem na Východní  pobřeží USA. Stroje by nesly 5-6 tun pum. S největší pravděpodobností by byl vybrán nejlákavější cíl, tedy New York a Manhattan. Vzhledem k poměrné nízké nosnosti by nebyly materiální škody, pokud by nebyla použita chemická munice nebo nukleární zbraň, velké. Jednalo by se spíše o psychologický úder.

Je však otázkou, zda by se stroje vůbec přes protileteckou obranu USA nad město dostaly. Luftwaffe jim totiž nebyla schopna poskytnout stíhací ochranu. Celý podnik se snadno mohl proměnit v naprostou blamáž. Zbylé stroje se po bombardování měly vrátit do Francie nebo přistát na Azorách. Německo však nemělo prostředky ani k provedení náletu osamělého stroje. Me 264 byl jistě na dobré cestě stát se bombardérem Luftwaffe na velké vzdálenosti, ale byl stále ještě daleko od toho, aby se stal reálnou hrozbou.     

Témata:  II. světová válka,  Messerschmitt Me 264,  Německo,  letadla II. světové války,  letectví a letadla,  zbraně