Americký Pershing měl jediný úkol: Ničit Tigry. Dojel až do Plzně

Americká armáda na vývoj nového tanku nijak nespěchala. Zavedení nového stroje by znamenalo nejen obrovskou zátěž pro americký průmysl, který chrlil standardizované M4 po desetitisících, ale i pro logistiku, která by musela zajistit dodávky pro nové stroje. Navíc by muselo být zajištěno i přeškolení posádek. Brzy se však ukázalo, že zavedení nového tanku je naprostou nutností.

V roce 1943 se ještě s Panthery a Tigry setkávali západní spojenci je velmi zřídka a na starší Panzer III a IV 75 milimetrové kanóny Shermanů stačily. Po vylodění v Normandii v roce 1944 se však situace změnila a v bojích se ukázalo, že na německé „šelmy“ americký generál nestačí. Byl čas na změnu.

Nový tank však již Američané vyvíjeli. Od roku 1942 běžel vývoj celé řady středních tanků označených postupně od T20 až po T26. Na nich byly zkoušeny různé progresivní technické prvky od torzních tyčí přes elektrickou spojku až po automatické nabíjení kanónu. Vrcholem tohoto vývoje se stal prototyp T26, který byl zaveden do výzbroje pod označením M26 Pershing.

Pershing měřil 6,2 metru (s hlavní 8,09 metru), na šířku 3,5 metru a na výšku měl tank 2,8 metru. Pancéřování bylo na čele tanku 102 milimetrů. Strop a podlaha měly sílu v průměru 22 milimetrů. Největší problémy s pancíře byly na věži, jejíž boky měly pouze 50 milimetrů a mohly je tedy prorazit i zbraně starších německých strojů. Hmotnost Pershingu byla 43,1 tuny.

Nový tank poháněl osmiválec Ford GAF s výkonem 500 koní. Ten byl již použit v předchůdci M26, Shermanu. Zatímco v M4 nebyl s motorem problém, v o více než 8,5 tuny těžším Pershingu se motor ukázal jako nedostačující a v horším terénu měl tank problémy s výkonem. Motor se také stal poruchovým a velmi žíznivým. Dojezd klesl na 160 kilometrů.

Na silnici byla však maximální rychlost stále slušných 48 kilometrů v hodině. To bylo docíleno i tím, že konstrukce podvozku byla modernější než u jeho předchůdců a při jeho odpružení byly použity torzní tyče. Pershing byl nejen rychlejší a pohyblivější než Tiger, ale dokonce i než Panther.

Hlavní však byla výzbroj. Tu tvořil 90 milimetrový kanón M3 se zásobou 70 granátů. Ten se co do výkonů plně vyrovnal legendární německé osmaosmdesátce. Navíc díky stabilizaci hlavně byl Pershing schopen výstřelem za jízdy zničit tank Panther. Vedle kanónu byl tank ještě vyzbrojen dvěma kulomety M1919 7,62 milimetrů se zásobou 5000 nábojů, a na věži byl velkorážný kulomet 12,7 milimetru M2 s 500 náboji proti nízkoletícím letadlům. Posádku tanku tvořilo pět mužů: velitel, střelec, nabíječ, řidič a pomocný řidič/radiooperatér.

Tank byl původně označen jako střední, ale pro prestižní a propagandistické účely byl přeznačen na těžký. Výroba se rozjela v Detroitu v prosinci 1944. Cena za kus byla 83 273 dolarů (v dnešní měně 1 209 426 USD). Výroba šla rychle a v únoru 1945 šlo do Evropy prvních 20 tanků. Stroje si rozdělila 3. a 9. obrněná divize.  První nasazení 25. února 1945 u městečka Eldorf skončilo ztrátou jednoho stroje, který se však podařilo později opravit. Při protiútoku druhého dne se Pershingům podařilo zničit jeden Tiger a dva tanky Panzer IV.

Slavný se pak stal souboj Pershingu s Pantherem v ulicích Kolína nad Rýnem 7. března 1945, kdy se podařilo Pershingu vyřadit německý tank z chodu přímo před kolínskou katedrálou. Celá akce byla zaznamenána na filmový pás. Tanky se také zapojily i do dobývání mostu u Remagenu, kdy pěchotě poskytovaly palebnou podporu. Přes most však nepřejely. Neměl dostatečnou nosnost. V rámci armády generála Pattona Peshingy dojely až do Plzně. Vedle Evropy byly M26 nasazeny i během bojů o Okinawu.

Výroba Pershingů běžela až do prosince 1945 a celkem dala 2239 kusů. Z Peshingu byl vyvinut tank M46 Patton, který měl s M26 shodnou korbu, ale odlišnou věž a motor. Celkem 800 Pershingů pak bylo na Pattony přestavěno. Po vypuknutí války v Koreji roku 1950, putovalo do Asie i 309 Pershingů. V boji dokázaly M26 bez problémů prostřelit pancíř T-34/85, zatímco ty měly problém probít čelní pancéřování amerického tanku. To, co lámalo Pershingu vaz, byl slabý motor, který v horském prostředí Koreje ještě více ztrácel na účinnosti a spolehlivosti. Na konci roku 1951 byly všechny tanky M26 z Koreje a i výzbroje armády USA.

Jíž během války tucet tanků dostala k testování britská armáda a jeden vzorek putoval i do Sovětského svazu. Po válce pak tanky dostaly v rámci pomoci NATO i Francouzi, Italové a 482 kusů i Belgičané. Ty poslední M26 vyřadily až v roce 1969. Do dnešních dnů se zachovalo mnoho tanků M26 Pershing jako muzejní exponáty. Vedle mnoha západních muzeí se Pershingy jako kořist z korejské války dostaly i do vojenského muzea v Pekingu a Pchjongjangu.  M26 byl nepochybně zdařilou konstrukcí, která se stala základem poválečné americké tankové školy. Bohužel na evropské bojiště přišel až příliš pozdě. Pokud by byl tank zaveden dříve, byl by spojenecký postup Evropou nepochybně rychlejší. 

Témata:  II. světová válka,  tank M26 Pershing,  tanky,  USA,  armáda,  Armáda Belgie,  Jižní Korea