reklama

Britové v roce 1926 vyvinuli vícevěžový tank Vickers A1E1 Independent. Tento prototyp se sice do sériové výroby nedostal, ale mnozí odborníci jej považovali za konstrukci budoucnosti. Stroj například inspiroval Sověty k vývoji jejich supertěžkého tanku T-35. Němci se rozhodli také britským tankem inspirovat a získat podobný stroj.

Úkol si však usnadnili. K získání plánu využili špionáž. Plány jim dodal zhrzený poddůstojník Norman Baillie-Stewart, který se tak chtěl pomstít armádě za neudělení medaile a přeskočení při povýšení. Za dodání plánů Němcům dostal 15 liber. A po odhalení od vojenského soudu sedm let za vlastizradu, z nichž si odseděl čtyři.  Němcům však zůstal věrný. Po propuštění se do Třetí říše přestěhoval a celou válku pro nacisty pracoval.

Plány se dostaly do rukou odborníkům z firmy  Rheinmetall – Borzig. Německo ještě oficiálně nevypovědělo versaillskou smlouvu a tak byl těžký tank vyvíjen pod krycím názvem Neubaufahrzeug (Nové vozidlo). Na délku měj stroj 6,6 metru, na výšku 2,98 metru a na šířku 2,19 metru. Hmotnost vozidla byla 23,4 tuny. Síla pancéře se pohybovala mezi 13 milimetry a 20 milimetry na čele věže.

Tank byl vybaven třemi věžemi. V hlavní věži byl tanková kanón ráže 75 milimetrů KwK L / 24 spřažený s 80 náboji spřažený s kanónem 37 milimetrů KwK 36 L/45 a kulometem ráže 7,92 milimetru MG 13 později MG 34. Ve věžičkách umístěných na přídi a vlevo na zádi stroje pak byly jen kulomety. Pro kulomety byla v tanku zásoba 6000 kusů munice. Posádku tvořilo šest mužů. Velitel, nabíječ, dva střelci z kulometu ve věžičkách, řidič a radista.

Pohon stroje původně zajišťoval šestiválcový motor BMW Va s výkonem 290 koní, který byl později nahrazen spolehlivějším Maybachem HL 108 TR s 280 koňmi. Maximální rychlost tanku na silnici byla 32 kilometrů a dojezd 120 kilometrů.

První prototyp byl hotov v roce 1934 z měkké oceli. Zatímco jízdní vlastnosti Neubaufahrzeugu byly dobré, důstojníkům Wehrmachtu se nelíbila hlavní věž stroje. Poklopy se otvíraly dozadu a nechránily při výstupu posádku a problémy byly i s kanónem. Do projektu byla tedy zapojena firma Krupp, která vyvinula nové věže. Po druhém prototypu z měkké oceli následovaly tři plně vybavené sériové stroje, které byly dodány roku 1936.

Důstojníci si však uvědomili, že vicevěžová koncepce je nejen drahá, ale v boji i neefektivní. Po dokončení tří strojů byl vývoj a výroba stroje zastavena. Nabyté zkušenosti však byly využity při vývoji modernějších strojů, které se měly uplatnit během Blitzkriegu.  Neubaufahrzeug byl pak použit při výcviku a při invazi do Dánska a Norska.

V rámci Panzer Abteilung zur besonderer Vervendung 40 26. dubna 1940 se zúčastnily bojů u obce Kvam. Britům a Francouzům, kteří byli vybaveni 25 milimetrovými kanóny Hotchkiss a protitankovými puškami Boys, se podařilo  Neubaufahrzeugy poškodit a dokonce jednoho mužů z posádky zabít. Jeden tank nakonec Němci museli sami zničit, aby nepadl do rukou nepřítele. Tanky se poté stáhly. Tak neslavně skončilo jejich jediné bojové nasazení.

Stroje se však již v té době staly hvězdami propagandy Josepha Goebbelse. Nacistickým mistrům propagandy se za pomoci stovek fotografií podařilo přestříkáváním tří strojů a fotomontážemi přesvědčit nepřítele, že Neubaufahrzeug tedy Nb.Fz nebo „Panzer V“ je páteří německé Panzerwaffe. To se skutečně podařilo. V mnoha spojeneckých příručkách ze začátku války je typ uveden jako hlavní německý tank, spojenečtí vojáci hlásily, že Neubaufahrzeug zničili a typ se dokonce dostal na sovětskou známku, na které jej ničí odvážní sovětští dělostřelci.

Realita však byla jiná. V roce 1940 sloužily zbylé stroje v okupovaném Oslu, odkud byly na konci roku přesunuty do Dánska. V roce 1942 byly ze služby vyřazeny úplně. Poslední zmínka o stroji je z roku 1943, kdy byl na jednom vraku zkoušen prototyp Panzerschrecku. Dodnes se z Neubaufahrzeugu zachovalo jedno pojezdové kolo, které bylo nalezeno z norské vesničky Kvam. To je vše, co zbylo z prvního německého těžkého tanku 2. světové války.