reklama

Obhájci minulého režimu často tvrdí, že se v něm žilo méně konzumně. Státem řízená ekonomika jako kdyby nenabízela možnost nezřízeného nakupování jako tomu bývá zvykem v kapitalistických zemích a režim se snažil „svého“ člověka vychovat, aby po nakupování ani příliš netoužil.

Problém nicméně spočíval v tom, že socialistická ekonomika nefungovala jako celek. Lidé například museli chtě nechtě podporovat šedou ekonomiku ve formě řemeslníků pracujících na tzv. melouchy, protože dočkat se například drobné opravy v domácnosti oficiální cestou bylo někdy nemožné.

Stát věděl že šedá ekonomika ve společnosti bují, nechtěl proti ní ale zasahovat. Věděl, že sám není schopen potřeby lidí zajistit a že mu tak nezbývá nic jiného, než zástupy socialistických pseudopodnikatelů přehlížet. Lidé zkrátka museli nelegální cestou suplovat selhání státu.

Stejné to bylo s černým trhem. Na ten museli vstoupit i ti nejzarytější zastánci režimu, jinak to nešlo. Zboží jako kosmetika, džíny, elektronika nebo automobil totiž bylo nedostatkovým a dosáhnout na něj bylo možno pouze nelegální cestou a často za pomoci úplatků. Jiná volba ale nebyla, socialistické hospodářství nezvládalo obhospodařit potřeby svých občanů.

Lidé byli odrazováni i od cestování. Zájezdy tehdy byly extrémně drahé, nemluvě o komplikacích pokud chtěl dotyčný vycestovat na Západ. Režim proto raději vytvořil takové společenské klima, které občany ČS(S)R od cest za hranice odrazoval.

Zlom přišel s rokem 1989. Vedle svobody a demokracie přinesla Sametová revoluce také konec front a věčného materiálního nedostatku. Lidé si najednou mohli koupit elektroniku nebo spotřební zboží, o němž ještě před krátkou dobou ani nesnili.

Byl tedy minulý režim konzumní nebo nebyl? „„Předchozí režim se tvářil, že je vše zajištěno. Lidé žili v šedé ekonomice, a ta je dokladem toho, jak lidé žili konzumně. A možná i touha po svobodě a demokracii byla slabší, než touha nestát ve frontě na toaletní papír,“ říká pro Český rozhlas historik Michal Stehlík.