Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Přelomový rok pro lidstvo? Pád Konstantinopole změnil dějiny

Turecko
Turecko
Foto: Pixabay

Dobytí Konstantinopole roku 1453 patří mezi nejvýznamnější události historie, dokonce bývá považováno za jedno z možných dat označujících konec středověku.

Počátkem konce Byzantské říše bylo dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204. Přestože byla relativně rychle říše obnovena Palaiologovskou dynastií už nikdy se císařství doopravdy nevzpamatovalo. Navíc Byzanc byla v průběhu 14. století sužována několika občanskými válkami, morem a revoltou hraničářů. Této situace využili Osmané, kteří pod velením Suleymana pronikli na evropský kontinent.

Byzantský císař Jan V., stejně jako jeho nástupce Manuel II. žádá o pomoc evropských panovníků, které se snaží přimět k poskytnutí vojska proti Turkům, kteří si do konce 14. století podrobili většinu Balkánu. Sultán Bayezid I. se dokonce dostal až k hradbám Konstantinopole, tehdy ale byla Byzanc zachráněna vpádem Mongolů pod Tamerlánovým vedením. Osmanská porážka u Ankary z roku 1402 dává císařství ještě naději, kterou radikálně utne nástup bojovného Mehmeda II. Dnes je přezdívaný Dobyvatel, ale současníci ho odměnili přízviskem Fatih - Vítězný.

Sultán Mehmed II. byl zpočátku u velmi podceňovaný, ale když velmi rázně ukončil vzpouru v Malé Asii bylo jasné, že Mehmed je hráč se kterým je na mezinárodní scéně nutné počítat. Hned poté se sultán vydal na Balkán a začal připravovat tažení na Konstantinopol. Prvním krokem bylo vyhnání a konfiskace majetku Řeků z povodí Strumy a stavba pevnosti Boghazkesen na řeckém břehu Bosporu, jasné porušení předchozích dohod mezi Turky a Řeky.

Církevní Unie a pomoc západu

Byzanc hledala spásu ve vojenském pomoci západního křesťanstva, ale ta byla podmíněna církevní unií a podřízením se papeži, která došla naplnění na Florentském koncilu. Největší problém unie byl, že ji nepřijalo byzantské obyvatelstvo. Unie dokonce rozštěpila byzantský kněžína dva tábory, prounionistický vedený patriarchou Georgiem Mammasem a kardinálem Bessarionem a protiuniostický tábor Georgia Scholaria Gennadia. Počty příznivců unie se neustále proměňovaly podle toho, jak rostla hrozba ze strany Turků a podle množství pomoci od papeže. Prvotní nadšení po příjezdu kardinála Isidora s dvěma sty lučištníků z Neapole, ale velmi rychle opadlo, když vojáci ze západu přestali přicházet.

Na počátku roku 1453, když už Mehmed začal přípravy k obléhání, vyslal  proto císař Konstantin posly s naléhavou žádostí o pomoc do Evropy. Odezva byla i tentokrát dost rozpačitá, Janov vyslal jednu loď a slíbil zprostředkovat pomoc od Florencie a Francie, Alfons Aragonský povolil Řekům nakoupit potraviny na Sicílii. Benátky proklamovaly, že se přidají, až když papež a další panovníci vyšlou pomoc. Jenže papež Mikuláš byl rozptýlen vzpourou v Římě a zdráhal se poskytnout pomoc, dokud nedojde k úplnému přijetí církevní unie. Jeho vztahy s Benátčany byly navíc poznamenány nezaplacenými dluhy za galéry najaté na křížové tažení z roku 1444. Nakonec papežská flotila vyplula 14 dní po začátku obléhání Konstantinopole.

Pomoc nepřišla ani ze severu, od jednoho z největších  bojovníků proti Turkům, uherského správce Jana Hunyadiho. Ten by mohl snadno překročit oslabenou dunajskou hranici turecké říše a ulehčit obležené Konstantinopoli. Jenže zrovna tehdy dospěl mladý král Ladislav Pohrobek a odmítal poslouchat Hunyadiho. Ani ze světa pravoslavného křesťanství nebylo možno počítat s pomocí. Balkánské státy byly povětšinou vazaly tureckého sultána, Moskevské knížectví zase příliš daleko. Přestože vlády států se obrátily k Byzanci zády, mnozí jednotlivci se k obraně města přidali. Ať už šlo o Benátčany z Černomořských kolonií nebo o dobrovolníky z Janova, kteří na vlastní náklady vyzbrojili žoldnéřskou kompanii Giovanniho Giustiziana Longy. Vypuzený nástupce osmanského trůnu princ Orchan a jeho družina, katalánská kompanie Perého Julia a kastilský šlechtic Francisco de Toledo se taky rozhodli podpořit císaře Konstantina.

 Je ale důležité položit si otázku, jestli byla nějaká pomoc ze západu, která by mohla zvrátit poměr sil, vůbec reálná. Je pravdou, že k úspěšné obraně Konstantinopole by pravděpodobně stačilo poměrně malé množství mužů a zásob, ale i eventuální vítězství by znamenalo pouze odklad nevyhnutelného zániku říše. Jedině velká křížová výprava by mohla zabránit pádu Byzance, ale ta byla v dané mezinárodní situaci neuskutečnitelná.

Obléhání a Pád města

V souvislosti s obléháním města se často hovoří o inovativním nasazení děl Turky. Většinou bývá klíčová úloha dělostřelectva zveličována, větší účinností se mohly vykázat pravděpodobně jenom velká děla z dílny uherského dělmistra Urbana. Podle Chalkokonydyla to byl „muž Dáckého původu, který předtím působil na řecké straně, ale protože se mu nedostávalo na živobytí, odešel od Řeků k sultánovu dvoru.“ O účinnosti a počtu menších děl se dochovaly jen velmi kusé zprávy. O překvapení také nemůže být řeč, protože Byzantinci děla znali a velmi dobře věděli, jak umenšit ničivou sílu dělostřelectva pomocí pytlů z bavlnou.

Naopak podceňovaná bývá úloha klasických obléhacích prostředků jako byly podkopy srbských horníků a obléhací věže a praky, které znemožňovaly obráncům soustředit se v dostatečném počtu na nejohroženějších místech. Velkou roli samozřejmě hrála i početní převaha Turků, i když pravděpodobně nebyla tak velká, jak se často tvrdí.

Velký vliv na výsledek bitvy měly časté spory, které probíhaly mezi obránci. Známá je věčná rivalita mezi Janovany a Benátčany, která zapříčinila odklad a tím i selhání pokusu Giacoma Cocy o zapálení turecké flotily.  Přinejmenším stejné problémy znamenala hádka  o umístění těch několika mála děl, která měli Řekové k dispozici. Spory dokonce vyvolala i třetí výzva ke kapitulaci, protože Italové se na rozdíl od Řeků nehodlali v žádném případě vzdát. Patrně za to mohla obava z osudu, jaký by je čekal. Šlo o obavu oprávněnou, protože s Italy neměl Mehmed ani zdaleka tolik slitování jako s Řeky. Spory se nevyhnuly ani tureckému táboru. Jejich ohniskem byl velký vezír Čandarli Halil, který se několikrát snažil sultána od obléhání odradit, nakonec ale zvítězila bojechtivá strana v čele se Zaganos pašou.

Galaťané - obránci nebo zrádci?

Velkou roli sehrála Janovská kolonie Galata, rozkládající se naproti Cařihradu, na druhém břehu zátoky Zlatý roh, která byla za pomoc proti Benátčanům od byzantského císaře osvobozena od všech poplatků a cel. Během obléhaní zaujali Galaťané oficiálně neutrální postoj, stejně jako Janovská vláda, ale ve skutečnosti se angažovali na obě dvě strany.  Bojů se sice přímo neúčastnili, ale byl to Janovan kdo poradil Turkům, aby přetáhli lodě po dřevěných skluzech přes vrchy za Galatou do Zlatého rohu, a tím obešel řetěz blokující tureckým lodím vstup do zátoky. 

Na druhou stranu Galaťané dovolili Řekům upevnit výše zmíněný řetěz chránící Zlatý roh na svých hradbách a někteří Janovani, jako slavný konditionér Giustizziano di Longa statečně bránili město, jiní údajně prodávali obleženým potraviny. Konečně těsně před závěrečným útokem přiletěl z Galaty šíp s varováním. "Černé svědomí" obyvatel Galaty asi způsobilo, že okamžitě po pádu Konstantinopole vyslali posly k sultánovi, aby nebyli obviněni z pomoci Řekům.

Konstantinopol nebo Istanbul?

Po dobytí města nechal Mehmed tři dny své vojáky plenit, sám ale okamžitě vyrazil k chrámu Hagia Sofia, který nechal předělat na mešitu. Po obsazení města obnovil pravoslavnou církev do jejíhož čela dosadil protiunionistického patriarchu Gennadia a všemožně se zasloužil o opravení a znovu osídlení města, ve kterém byli vítani jak muslimové, tak i židé a všechni křesťané. Mehmed II. se chápal jako právoplatný nástupce římských císařů, kteří roku 330 přesunuli hlavní sídlo z Říma právě do Konstantinopole. Prohlásil se za Kayser-i Rum, což doslova znamená "Císař Říma". I když se po obsazení Turky mezi běžnými obyvateli ujalo jméno Istanbul, až do roku 1930 (tedy po konic Osmanské říše a vzniku moderního Turecka) zůstalo oficiálním jménem města Konstantinopol, v turečtině Kostantiniyye.

Témata:  Turecko Islám historie

Aktuálně se děje

18. dubna 2024 11:06

Herec z Harryho Pottera Warwick Davis přišel o milovanou manželku

Herec Warwick Davis (54), známý zejména z role v čarodějnické sérii Harry Potter, prožívá těžké období. Jeho srdce zlomila ztráta milované manželky Sammanthy, která zemřela ve věku pouhých 53 let.

Zdroj: Martin Hájek

Další zprávy