reklama

12. února před 250 lety se narodil budoucí poslední císař Svaté říše římské národa německého. Tehdy to nikdo netušil nejen proto, že nikdo netušil o politických zvratech během Velké Francouzské revoluce a následné Napoleonovy vlády ale také proto, že se František nenarodil jako následník trůnu. Pocházel totiž z tzv. toskánské sekundogenitury Habsburků. Jeho otec Leopold byl totiž mladším bratrem císaře Josefa II. Ovšem císař Josef II. si svého zetě Františka velmi oblíbil a začal s ním počítat jako s následníkem trůnu, jelikož syn Marie Terezie Josef II. byl bezdětný i po dvou manželstvích. Josefova náklonost k Františkovi se dnes může zdát jako trochu paradoxní. Zatímco Josef II. byl velký vizionář a osvícenec, který ve velkém rušil staré pořádky, tak František se stal panovníkem velmi konzervativním a dá se říci, že částečně rušil výsledky Josefínských reforem.

Z Toskánska na trůn

Ale abychom nepředbíhali. Podle pravidel následnictví nastoupil po Josefovi II. na trůn Františkův otec Leopold. Ten však dva roky na to zemřel a trůn čekal na Františka. Ještě před tím se však František stihl dvakrát oženit. Jeho první manželka Alžběta Vilemína Württemberská totiž zemřela po porodu. Následně se František oženil z vlastní sestřenicí prvního stupně Marií Terezou Neapolsko-Sicilskou. Svazky mezi příbuznými byly mezi Habsburky poměrně běžné a dodnes jsou drobné degenerace vidět na dochovaných portrétech. Známý je zejména povislý habsburský ret. Ovšem potomstvo Františka a Marie Terezy odnesly blízkost svazku poměrně výrazně a některé z jejich dětí nebyly samostatné.

Válka s Napoleonem

Největším problémem Františkovy vlády byla Francouzská revoluce a její důsledky, s kterými se musel vypořádávat. František byl typickým zastáncem absolutismu a zavádění ústavy a podobné novoty mu šly bytostně proti mysli. Proto se snažil ve Francii intervenovat a celý revoluční proces zvrátit, v čemž byl de facto neúspěšný, neboť revoluční kvas z Francie totiž přinesl nevyhnutelné změny do evropské politiky, které vyústily v existenci dnešních demokratických států.

Osudovým soupeřem Františka nebyl nikdo menší než jeden z nejslavnějších vojevůdců všech dob samotný Napoleon Bonaparte. Po několik porážkách ve válkách vedených na samotném prahu 19. století, Napoleon donutil Františka v roce 1806 abdikovat na post císaře Svaté říše římské. Od tohoto okamžiku používali Habsburci titul rakouského císaře. Císaře ze sebe udělal i Napoleon a to doslova, jelikož si císařskou korunu oproti všem zvyklostem nasadil na hlavu sám.

Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp, dalo by se říci v případě soupeření mezi Františkem a Napoleonem. I když František neměl příliš smysl pro humor, nakonec se dočkal Napoleonovy porážky. A společně se svou pravou rukou kancléřem Metternichem začali utužovat režim prostřednictvím vídeňského kongresu. I když je možná otázkou, jestli nebyl František spíše pravou rukou ambiciózního technokrata moci Metternicha.  Ten hrál na kongresu, kde se vítězové bojů s Napoleonem dohadovali nad rozložením vlivu v Evropě. Ustanovený konzervativní systém postavený na represivní politice byl dále znám jako Metternichův systém. A období, které následovalo v habsburské monarchii, bylo později nazváno jako Metternichovský absolutismus.

Samotný František, který byl velmi konzervativní v hodnotách, jaké uznával stejně jako ve státní politice, byl na druhou stranu příznivcem vědeckotechnického pokroku. Byl velkým fanouškem na svou dobu moderních dopravních prostředků a angažoval se například v umožnění první plavby parníkem na Dunaji.