reklama

Jenner si všiml, že dojičky krav místo lidskou formou nemoci často onemocní mírnější formou kravských neštovic a pravými neštovicemi se pak již neinfikovali. Roku 1796 osmiletému Jamesi Phillipsovi vstříkl hnis z kravského vřídku. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi. Když jej o šest týdnů Jenner infikoval pravými neštovicemi, chlapec zůstal zdráv. 

Jenner svoji metodu publikoval v roce 1798 a brzy se rozšířila po celé Evropě. V prosinci 1800 se objevila i ve Španělsku. To bylo v době, kdy nejrychlejším způsobem dopravy kůň a plachetnice, skutečně úctyhodný výkon. Tehdejší španělský král Karel IV. měl s neštovicemi osobní neblahé zkušenosti. Jeho milovaná tříletá dcera, infantka Maria Theresa, na zákeřnou nemoc zemřela a král měl proto osobní motivaci k boji s neštovicemi.

Karel IV se proto obrátil na svého lékaře Dr. Francisco Javiera de Balmis s prosbou o radu, jak naočkovat co nejvíce lidí. Balmis navrhl, aby se lidé shromažďovali na náměstích a zde byli hromadně očkováni. Král se podle rady svého lékaře řídil a skutečně byla první masová očkovací akce brzy spuštěna a většina dospělé populace naočkována. Ve Španělsku se brzy úmrtí na neštovice, které ještě před několika lety kosily celé rodiny, počítalo na prstech jedné ruky.

V koloniích však byla situace jiná. Zde si stále zákeřná nemoc především mezi indiány a Filipínci vybírala svojí daň. Problém byl v tom, jak dostat do Ameriky a na Filipíny vakcínu. Inkubační doba vakcíny tedy kravských neštovic byla osm až deset dní a v Americe se nevyskytovaly. Plavba do Ameriky se dle ročního období a počasí mohla protáhnout až na půl roku. Bylo potřeba vymyslet, jak dostat vakcínu do Ameriky a přes Tichý oceán na Filipíny.

S nekonvenčním řešením přišel opět Balmis. Jeho řešení bylo jednoduché, i když dnes by bylo jistě bráno za kontroverzní. Balmis navrhl královi jím vedenou lékařskou misi. Na palubu lodi by vzal skupinu neočkovaných lidí a na ně by postupně kravské neštovice přenášel, tak, aby do Ameriky dostal použitelnou vakcínu. Protože většina dospělých byla již tehdy ve Španělsku očkována, měly se nosiči očkování stát děti!

V přístavu La Coruña bylo nakonec vybráno 22 chlapců – sirotků mezi třemi a devíti lety. Ti za odměnu dostali kompletní výbavu včetně dvou párů bot, šesti košil, pláště a klobouku a slib, že v koloniích si je adoptují místní rodiny a budou mít zajištěný slušný život. Královská filantropická očkovací expedice, jak byla mise pojmenována, složená ze samotného Balmise, jeho chirurga, dvou pomocníků, tří ošetřovatelů a jediné ženské členky expedice – vychovatelky dětí vyrazila 30. listopadu 1803 na lodi Maria Pita na první humanitární misi v dějinách. Aby bylo obyvatelstvo informováno, nacházelo se na palubě i 2000 výtisků propagační knihy.

První zastávka byla na Kanárských ostrovech, poté následovala Venezuela a Kolumbie. Pozemní cestou se vakcína dostala do Chile, Peru a Ekvádoru. Očkování se rozlilo po celé Americe jako vlna a šířilo se rychlostí blesku. Když dorazila Balmisova mise 26. května 1804 do své poslední destinace, Havany na Kubě, zjistil Balmis, že lidé jsou již díky místním lékařům dávno očkováni. 

Balmis splnil králův slib a španělským sirotkům našel nové domovy. Poté se přesunul do Mexika. Zde vybral dalších 25 sirotků a vydal se přes Tichý oceán na Filipíny. Do Manili dorazil 15. dubna 1805 a s pomocí církve se pustil do očkování. Do roku 1809 byla očkována celá filipínská populace. Balmis však ještě neskončil. Přesunul se do Macaa. Brzy přišla žádost i od čínských úřadů a Balmis provedl očkování i v Kantonu. Poté se cestou zpět do Španělska zastavil ještě na britské svaté Heleně, jejichž představitele přesvědčil, aby obyvatelstvo ostrova také nechalo očkovat.   

Balmisova expedice je do dnes zcela unikátní a nepřekonatelnou výpravou. Díky ní se ve velké části světa podařilo potlačit epidemie tehdejší metly lidstva, kterou neštovice nepochybně byly. Španělsko prokázalo i na dnešní dobu skutečně neuvěřitelné organizační schopnosti, kdy se mu prakticky během šesti let podařilo rozšířit vakcínu po celé své ohromné říši. Dík za to patří nejen králi Karlu IV ale především jeho lékaři Franciscu Javieru de Balmis.