reklama

"Když můj bratr Sleiman Danso zemřel, byla to vůle Aláha," tvrdil nejstarší syn v rodině, Ebrima Danso, který vlastní melounovou farmu v okolí. Přesto bez okolků klidně vyšle dalšího mladšího sourozence na nebezpečnou cestu. "Pokud se mu to podaří, pak zajistí obživu matce i zbytku rodiny. Pokud ne, pak je to opět vůle Aláha. Nechám vše v rukou Aláha," tvrdí Dansa.

Nejmladší syn se vydal na cestu o několik dní později. Když dorazil do Severní Libyje, byl údajně unesen místní milicí. Od té doby o něm rodina nemá žádné zprávy. Evropa mezitím ve velkém varuje Afriku, že cesta je skutečně nebezpečná a ani při doplutí k italským či jiným evropským břehům není nikomu zaručeno, že bude v bezpečí a nečeká ho deportace. Na varování však uprchlíci neslyší.

Všichni v Gambii pochopitelně ví, co je na cestě může čekat. Smrt přitom není výjimkou, přesto mladí afričtí muži svůj sen nevzdávají. Poukazují hlavně na špatnou ekonomickou situaci, která je nutí nasednout na poškozené malé loďky. "Samozřejmě jsem nechtěl, aby mí synové podstupovali risk. Ale nemáme jinou možnost, pokud chceme přežít," tvrdil Wasasi Singhateh, otec tří synů.

Dva chlapci ze Singhatehovi rodiny přitom umřeli během nehody, kdy vzplála palivová nádrž na lodi pašeráků. Padesát z celkových 150 přítomných uprchlíků podlehlo pak vážným popáleninám. Třetí syn přežil a dostal se do Španělska, odkud posílá každý měsíc domů rodině 50 euro. Malá částka zajistila rodině přežití až do dneška.

Gambie je rozlohou nejmenší stát na africkém kontinentu, má jen kolem 2 miliony obavtel. Přesto jeho obyvatelé patří k pětici národností, které nejčastěji připlouvají do Evropy ze severní Afriky. V první polovině letošního roku dokonce tvořili Gambijci nejvyšší počet přicházejících uprchlíků do Itálie.

V západní Africe ovšem tento exodus činí nemalé problémy. Většina obyvatelstva se živí zemědělstvím, které činí až 30 procent hrubého domácí produktu. V některých místech je zdrojem příjmů pro 70 procent obyvatelstva. Jenže migrace působí, že jsou některá místa zcela vylidněná.

"Mladí doslova z některých oblastí zcela zmizeli a na polích nemá kdo pracovat," varuje pozorovatelka OSN Ada Lekoetje. Aktivistka taky tvrdí, že ekonomická situace už není hlavním motivem odchodu, v některých částech za to může i měnící se mentalita. "Úspěšní uprchlíci do Evropy se dokonce stávají vzorem dospívajících. Nahradili tak doktory a právníky, kteří byli doposud elitou země," dodává.

Humanitární pracovníci si však v oblasti všímají zajímavého úkazu. Většinou za rozhodnutím mladých odejít nestojí ani tak jejich vlastní sen, ale naléhání rodiny, zvláště matek. Ty dokáží svým dětem hodně pomotat hlavu. "Všichni jsme pod tlakem matek, abychom odešli," řekla aktivistka Fatou Fofene z vlastní zkušenosti.

Pro africké matky je momentálně prestiží, když se můžou pochlubit známým, že mají dítě v Evropě. Naopak mladí, kteří zůstávají v oblasti, se žádného respektu nedočkají. Taktika matek je přitom různorodá, často sahají i po psychickém týrání. Svým dětem říkají, že jsou k ničemu, případně jim vytýkají a zveličují finanční zátěž pro rodinu. Často také oslavují ty, kteří se do Evropy vydali, ať už úspěšně či ne.