reklama

Vedení německého parlamentu dopředu rozhodne o tom, kolik času se bude věnovat diskuzi o jednotlivých bodech. "Čas se pak rozdělí mezi jednotlivé frakce (poslanecké kluby) tak, aby odpovídal jejich síle. Ta největší dostane nejvíce času, ta nejmenší nejméně. Například frakce, která má deset procent všech poslanců, dostane deset procent řečnického času," vysvětluje Träger.

"Frakce se pak mohou samy rozhodnout, jak ten čas využijí. Jestli bude mluvit jen jeden člověk, nebo třeba tři," podotýká. "Celkem přesně se to dodržuje a předseda Spolkového sněmu dbá na to, aby nikdo výrazně nepřetáhl," říká politolog s tím, že není možné, aby si prostě jedna frakce vzpomněla, že chce mluvit déle.

Díky tomuto systému má jednání Spolkového sněmu jasně daný řád, kde na sebe jednotlivé projednávané body navazují nejčastěji po několika desítkách minut, a je tak dopředu poměrně dobře jasné, kdy se o jaké otázce bude hovořit a rozhodovat. Naproti tomu v Česku jednání Sněmovny tak pevnou strukturu nemívá a někdy trvá hodiny, než se strany vůbec dohodnou na programu schůze.

Že by německý systém omezoval demokracii tím, že nemohou pravidelně vystupovat všichni poslanci, si Träger nemyslí. Jednak by to při rekordním počtu 709 poslanců mohlo parlament prakticky zablokovat, jednak nejdůležitějším úkolem Spolkového sněmu podle něj nejsou projevy v plénu, ale práce ve výborech. Relativně krátká doba jednotlivých vystoupení podle něj navíc vede k tomu, že tlačí poslance, kteří reprezentují celou frakci, k tomu, aby svůj řečnický čas efektivně využili.

Zatímco Česko je zvyklé na několikahodinová jednání kabinetu, ve spolkové republice v uplynulém volebním období, kdy vládla velká koalice konzervativní unie CDU/CSU a sociálních demokratů, zasedala vláda v průměru 35 minut. Nejkratší zasedání trvalo pouhých deset minut, to nejdelší pak hodinu a 33 minut.