reklama

Společnost vítá, když se politici chovají jako „obyčejní lidé“. Voličům se líbí, když americký prezident Donald Trump líbá toho francouzského. Jihokorejci jsou dojati, když Kim Čong-un překročí hranici demarkační linie. Mnohdy už bohužel nezkoumají, jaká reálná řešení byla za těmito gesty domluvena.  Politika se tak v jistém slova smyslu skutečně jeví jako reality-show. S tím rozdílem, že o skutečných záměrech soutěžících se toho mnoho nedozvíme.

Tento týden vzbudila největší ohlas ve světě schůzka severokorejského diktátora Kim Čong-una s jihokorejským prezidentem Mun Če-inem. Svět (a zejména obyvatelé Jižné Koreje) byl dojat, válka skončila. Na záběrech celé schůzky mohl vůdce KLDR působit jako sympatický lídr, jako ten, kdo prozřel. Ze záporáka se stal kladný hrdina.  Všichni byli spokojeni, vše dobře dopadlo. Státníci podepsali deklaraci, ve které se zavázali k mírovému soužití obou zemí.

Událostí číslo dva byla schůzka francouzského prezidenta Emmanuela Macrona s Donaldem Trumpem. Energický Francouz by se rád stal pravým evropským lídrem, který stojí za progresívním vývojem Evropské unie. A schůzka s americkým prezidentem měla tuto jeho představu částečně naplnit. Co do roviny gest a náznaků, povedlo se mu to. Nebývale přátelské laškování s americkým lídrem obletělo svět. Donald Trump mluvil o Macronovi jako o jednom z těch státníků, které má nejradši. Francouzi byli jistě nadšení. To, že se však Macronovi nepodařilo takřka nic vyjednat, jde pro ně stranou. Macron nevyjednal zhola nic ohledně amerického záměru odstoupit k 12. květnu od jaderné dohody s Íránem. EU je hlavním zastáncem udržení statu quo v této otázce. O průlom v této záležitosti se v pátek snažila i německá kancléřka Angela Merkelová, v jejím případě se však žádná okázalá gesta čekat nedala. Z výstupů jednání je nicméně patrné, že Merkelová Trumpa přiměla k detailnímu projednávání klíčových záležitostí pro Evropu (na rozdíl od Macrona) – bohužel ani ona v otázce cel na unijní suroviny či v otázce Íránu nepochodila. Ale zpět na Korejský poloostrov.

Donald Trump je politikem, který miluje silná gesta. Rád si připisuje zásluhy, rád se chvástá. Mírová schůzka mezi představiteli obou Korejí mu však do jisté míry vzala vítr z plachet. Trump se ocitl stranou reflektorů, světová média zapomněla na jeho roli mediátora jednání a Trump se v tuto chvíli nemůže pyšnit titulem „mírotvůrce“. Americký prezident nyní jistě přemýšlí, jak proběhnutou schůzku „přebije“. Na summitu, který má proběhnout mezi Trumpem a Kimem, bude muset být nekompromisní. Bude muset požadovat kompletní denuklearizaci KLDR, aby případnou dohodu mohl prezentovat jako svůj úspěch. Dá se očekávat, že Kim k takovémuto kroku nepřistoupí. Ostatně, ani při schůzce se svým jihokorejským protějškem se k žádnému odzbrojení nezavázal. Ač to nyní vypadá, jako že zvítězil demokratický svět (Jižní Korea a USA, které přiměly zlého Kima k obratu), vítězem je Kim. Je to nyní jeho show. Kim se v březnu setkal s čínským prezidentem, ani tam se slibem k ničemu nezavázal. Pokud by schůze Trump – Kim skončila krachem, Kim může neúspěch prezentovat tak, že USA zhatily mírový proces, který Kim nastartoval společně s Jižní Koreou.

Trump je tak v obtížné situaci. V případě neúspěchu jednání ho může zatratit jestřábí křídlo republikánské strany, v podzimních volbách může přijít i drtivá porážka republikánů jako takových. Politika gest a slibů se může rázem obrátit proti samotnému Trumpovi, zatímco Kim zvítězí.

Otázka symbolů a gest nabývá úsměvné roviny, když se zaměříme na Česko. Někteří politici by totiž byli rádi, aby se klíčový summit Kim – Trump konal v Praze. Chtějí, aby se Praha dostala na přední stránky světových médií, pravděpodobně už je vůbec nezajímá, jak by takový summit dopadl. Do vyjednávání se vlamují také Rusové, kteří doufají ve svou chvíli slávy a v to, že se summit uskuteční ve Vladivostoku. Místo konání schůzky dosud není jasné, nejpravděpodobněji k ní však dojde v Mongolsku, Singapuru nebo v Jižní Koreji.