Pistole: Český vynález, který změnil svět

Původ slova pistole, které údajně pochází z francouzštiny a italštiny, ve skutečnosti vychází z českého slova píšťala. Poprvé se toto označení na českém území objevilo v době husitských válek, tedy v první polovině 15. století. Husité navíc byli prvním hnutím, které palné zbraně ve větším měřítku používalo. Některé výklady hovoří o původu slova pistole jako o odvozenině z toskánského města Pistoia nebo o původně starofrancouzském slovu pistallo, které znamenalo hrušku u sedla, u níž byly pistole nošeny.

Pistole jako palebné zbraně se skutečně začaly masivně šířit od dob husitské revoluce. První takové zbraně byly jednoranové a používaly černý střelný prach, který se využíval od poloviny 13. století. Až v 19. století přišly na řadu víceranové pistole a černý střelný prach nahradil bezdýmný střelný prach. Ačkoliv husité používali zejména bodné zbraně a zbraně, které vycházely ze zemědělských nástrojů, hojné rozšíření palných zbraní iniciovali právě oni.

Mezi nejvyužívanější palné zbraně husitů bychom mohli zařadit kuše. Z nich husité pálili z bojových vozů. Součástí husitského vojska byla také tzv. práčata, tedy děti, které střílely z praků. Velmi účinným palebným nástrojem byly také houfnice, tedy polní děla opatřená lafetou na kolech. Těžké obléhací dělo nese název bombarda, dělo s neobvykle malou ráží zase tarasnice. Mezi ruční palné zbraně husité můžeme řadit také hákovnice, kdy hák pomáhal tlumit zpětný ráz. No a konečně novinkou byly tzv. píšťaly. Předchůdce dnešních pistolí. Píšťaly měly dřevěnou nebo kovovou pažbu, zbraň byla dlouhá a úzká.

Všechny palné zbraně v období let 1350-1450 mají hladký vývrt hlavně a jedná se zcela výhradně o předovky. Jak je možné, že právě palné zbraně se poprvé masivně rozšířily v husitských Čechách? Může za to zejména široké rozšíření zbrojařského řemesla na našem území. Podíl zbojní výroby byl v těchto letech dokonce vyšší než v německých zemích. Nejvíce zbrojařů působilo v Praze, Brně a v Jihlavě. Zbrojařské řemeslo nebylo nijak prestižní, někteří ze zbrojařů vlastnili jenom mobiliář své dílny.

Na přelomu 13. a 14. století navíc v Čechách dochází ke specializaci zbrojařů. Můžeme tak mluvit o brnířích, platnéřích, helméřích, štítařích  či čepelnících. Postupně vznikají i střelci, lukaři a puškaři. Konec 14. století je nicméně ve znamení úpadku některých zbrojařských odvětví. Kroužková zbroj je nahrazena plátovou. Rozvoj lze pozorovat pouze v odvětvích specializujících se na střelné zbraně. V tomto posunu hraje roli zejména zvýšený zájem o ně, ale také rostoucí význam na bitevních polích, který umocnilo vzmáhající se husitské hnutí.

Ne každý však mohl na zbraň dosáhnout. Jelikož byla jejich výroba v prvopočátku, pořizovací cena takové zbraně byla velmi vysoká. Jejich prvotní rozšíření se tak omezilo pouze na řady vojáků ve službách bohatších měst. Z toho vyplývá i fakt, že husité disponovali velkým množstvím těchto zbraní. Některá bohatá města se totiž přidala v husitských válkách na stranu tohoto revolučního náboženského hnutí. S používáním palných zbraní byly navíc spojeny náklady na střelný prach a munici. V předvečer husitské revoluce byly městské a hradní zbrojnice překvapivě dobře zásobeny palnými zbraněmi a jejich příslušenstvím. Na prvotní husitskou výhodu se snažila reagovat i feudální vojska.

Husité byli mistry zejména v dělostřelectví. V husitských řadách znamenalo prvek útoku, podpory i obrany. První ruční palné zbraně byly zpočátku těžkopádné, nedalo se je používat ze hřbetu koně. Lehká jízda husitů používala jako palné zbraně jenom luky a kuše.

S koncem husitských válek se objevil požadavek vojenských řádů českých i zahraničních na stanovení přesného počtu palných zbraní a jejich příslušenství. Zbraň zásadním způsobem změnila charakter vedení války a pomohla Evropanům zhruba od doby renesance v její expanzi po celém světě. Na dobývání Ameriky a afrických koutů se tak v jistém slova smyslu podíleli i Češi.

Témata:  zbraně,  historie