reklama

AIM-9 Sidewinder je protiletadlová řízená střela krátkého dosahu kategorie vzduch-vzduch. První nasazená verze AIM-9B měřila 2,9 metrů, vážila 88 kilogramů, z čehož 11 kilogramů vážila bojová hlavice a dosahovala rychlosti 1,7 machu (později 2,5 machu). Ke startu docházelo z konzole letadla a střela byla naváděna pasivním infračerveným systémem. Vývoj začal v roce 1950 a střela byla zařazena do výzbroje v roce 1955.

Ve své době se jednalo o naprostou superzbraň, proti které neměl Sovětský svaz žádnou protiváhu. Zbraň byla také přísně utajovaná a na veřejnost o ni nepronikly žádné zprávy. Američané však byli donuceni ji brzy nasadit do ostrého boje.  V roce 1958 mezi rudou Čínou a Tchaj-wanem propukly boje o souostroví Ma-cu a Ťin-men. Tchajwanci byli komunisty přečísleni a obloha byla doslova přeplněna čínskými MiGy—15 a 17. Byla potřeb tchajwanské letectvo posílit. Američané se rozhodli jim dát svoji nejúčinnější zbraň – Sidewinder. Narychlo byli na Tchaj-wan vysláni technici námořní pěchoty, kteří upravili tchajwanské F-86 Sabre k nesení AIM-9.

K prvnímu střetu došlo v 22. září 1958. 14 F-86 nečekaně udeřilo na skupinu 30 MiGů. Čínští piloti byli překvapeni, neboť byli od Tchajwanců ve větší vzdálenosti, než byl dostřel palubních zbraní Saberů. S nasazením zbraní vzduch-vzduch nepočítali. Střet skončil totálním vítězstvím Tchajwanců. Sestřelili deset MiGů, přičemž čtyři si připsaly na konto Sidewindry. Při prvním použití střel vzduch-vzduch to bylo skvělé skóre. Brzy se však triumf změnil v Pyrrhovo vítězství.  Při střetu 24. září totiž jeden Sidewider zasáhl čínský MiG-17 a nevybuchl. Pilotovi se podařilo i se střelou v trupu vrátit na základnu. Zde byla střela vyjmuta a Číňané ji okamžitě odeslali do SSSR.

Sovětští inženýři byli kusem americké techniky uchváceni. „Sidewinder byl pro nás jako univerzita nabízející kurz stavění raket vzduch-vzduch. Nás vývoj, technologie a návrhy budoucích raket to posunula do úplně jiné úrovně,“ prohlásil o mnoho let později šéfinženýr konstrukční kanceláře Vympel Genadij Sokolovský. Sověti se skutečně činili. Už o tři roky později do výzbroje zařadili svoji verzi Sidewindera s označeném Vympel R-13 (v kódu NATO AA-2 ATOLL). Do deseti let se sovětská kopie nacházela ve výzbroji 20 letectev světa včetně Československého.

Američané však také nelenili a zlepšovali především naváděcí schopnosti rakety. Sověti toužili získat nejnovější verzi a zlepšit vlastní R-13 a nalézt ochranu proti americkým zbraním. Úkolem byla pověřená obávaná KGB.  V tehdy Západním Německu se ji podařilo naverbovat jako agenta architekta Manfreda Rammingera. Tento chronicky zadlužený playboy, KGB zaujal především tím, že jeho kamarád byl podobně zadlužený pilot Luftwaffe Wolf-Diethard Knoppe. KGB nabídla za raketu Rammingerovi 250 000 marek a případné architektonické zakázky v SSSR. Ten s touto dohodou nadšeně souhlasil.

Zbytek příběhu připomíná špatnou komedii. Do akce se vydali Knoppe, Ramminger a jeho polský řidič a údržbář Josef Linowski 20. dubna 1967. Nad leteckou základnou v bavorském Neuburgu byla hustá mlha. Do základny se dostali skrze díru v plotě, který byl kolem základny postaven za 780000 marek teprve před rokem. Situaci jim usnadňovalo také to, že na základně se prováděla deratizace, a kvůli otráveným návnadám nestřežily základnu hlídky se psy. Trojice v naprostém klidu přešla startovací dráhu a vnikla do skladu zbraní. Linowski a Knoppe si dali raketu na ramena a odnesli ji k Raminngerovu autu. Ramminger ukradl ještě dva navigační přístroje LM 3 pro stihačku F-104 Starfighter. Zjistil však, že přístroje jsou poměrně těžké. Půjčil si tedy nedaleko stojící rozvrzané kolečko, na kterém je odvezl.     

U Rammingerova vozidla však nastal problém. Skoro třímetrová raketa se totiž do Rammingerova sedanu značky Mercedes nevešla. Raketu tedy zabalili do koberce a rozbitým zadním okénkem ji nacpali do auta. Na záď rakety, přesně podle předpisů pro převážení dlouhých nákladů, upevnili červený praporek. Takto, bez jakéhokoliv zajmu okolí, ujeli 500 kilometrů do Rammingerova domu v Krefeldu. Se střelou, která měla bojovou hlavici s 11 kilogramy vysoce účinné výbušniny, dokonce tankovali benzín.  

V Krefeldu zručný řemeslník Linowski střelu rozmontoval na malé části. Jak ji ovšem dostat k Sovětům? Zcela jednoduše! Poslali ji za 317 marek poštou přímo do Moskvy. Při přepravě vzácné zásilky však došlo k chybě. Takže střela s krátkým doletem nejdříve z Frankfurtu letěla do Paříže pak do Kodaně a nakonec se ocitla v Düsseldorfu. Do Moskvy doputovala teprve po deseti dnech. Potěšená KGB vyplatila Rammingerovi plných 296 000 marek. Z nich vyplatil Linowskému 76 000 a Knoppemu 29 000 marek.

Luftwaffe na vše se přišla teprve o tři dny později. Bylo zahájeno tajné vyšetřování, o kterém si brzy vyprávělo celé město Neuburg. Místní cukrář dokonce upekl dort v podobě ukradené rakety. Linowského a Rammingera policie zatkla v říjnu 1968. O navigační přístroje neměli Sověti zájem, tak se je Linowski pokusil prodat na černém trhu. K jeho smůle jej překupník, kterého kontaktoval, udal. Při dalším vyšetřování se přišlo i na Knoppeho.  

I když neuvěřil Knoppeho a Linowského obhajobě, že nevěděli, že pracují pro KGB, byl soud, který proběhl v roce 1970, poměrně shovívavý. Ramminger a Linowsky dostali čtyři roky a Knoppe tři. Protože se do trestu započítávala i vazba, Ramminger a Linowski byli již v roce 1971 na svobodě. Ramminger se vrátil k architektuře a v roce 1997 v rodném Krefeldu zemřel. Linowského další osudy jsou neznámé. Ve vězení Knoppe napsal o celém případu knihu. Po vyhození z letectva se stal pilotním instruktorem.

Špionáž během Studené války měla různé bizarní podoby, ale příběh ukradení Sidewinderu patří mezi ty nejpodivnější. Zmodernizované verze AIM-9 Sidewinder je ve službě dodnes, stejně jako její sovětská kopie R-13, i když už ne u ruského letectva. Zajímavé pro nás je, že Sidewindery má ve výzbroji i naše letectvo. Jsou jimi vybaveny stihačky JAS-39 Gripen.  Naše letectvo je tak jedno z mála, které mělo ve výzbroji jak kopii, tak originál.