reklama

Jde o pravidelné osobní vlaky, kterými téměř nikdo nejezdí, které vyrážejí na trať v podivných hodinách a zastavují na nádražích, která skoro nikdo nevyužívá. Jezdí třeba jen jednou týdně a jedním směrem. Až na jednoho nebo dva železniční zaměstnance jsou většinou zcela prázdné.

Ač to vypadá neuvěřitelně, vypravovány jsou proto, aby se ušetřily peníze. Železniční společnosti by raději tyto tratě vůbec neobsluhovaly, neboť na nich není žádný provoz. Pokud by je ale zcela opustily, byly by podle britského zákona nuceny toto rozhodnutí formalizovat, což je velice nákladný, zdlouhavý a právně složitý proces.

Jediným způsobem, jak se vyhnout takovým starostem a výdajům, je zachovat na dané trati osobní vlaky, a to klidně v těch nejnevytíženějších hodinách. A tak železniční společnosti vypravují vlaky duchů, oficiálně nazývané parlamentní vlaky, jen aby učinily zadost zákonu. A je jim jedno, jestli s nimi někdo jezdí.

Na stanicích, odkud tyto vlaky vyjíždějí, se provozovatelé mnohdy ani neobtěžují vypsat je na informační tabuli nebo čekají do poslední minuty s ohlášením, na jaké nástupiště bude souprava přistavena. To vede k šílenému sprintu neohrožených cestujících, kteří doufají, že se vlakem duchů svezou.

Jeden z nepřístupnějších vlaků vyjíždí v 11:36 z Paddingtonského nádraží v Londýně. Tratí zvanou Acton-to-Northolt směřuje do stanice West Ruislip na západě Velkého Londýna. Vyráží z nástupiště, které je skryto za provizorní stavební zdí v odlehlém koutě Paddingtonského nádraží.

Při poslední jízdě v něm bylo jen šest pasažérů. Jedním z nich byl Steve Hamshere. Do Londýna přijel z asi 80 kilometrů vzdáleného hrabství Berkshire, jen by se vlakem duchů svezl. "Tuto trať postavila společnost Great Western Railway a až do 60. let to byla hlavní trať do Birminghamu," vysvětlil pro New York Times.

Dnes jezdí vlaky do Birminghamu jinudy a trať Acton-to-Northolt je udržována zejména jako klidné místo, kde se stranou dalšího provozu zacvičují strojvedoucí.