reklama

Sovětské námořnictvo a jeho satelity tehdy zavedl do výzbroje nový typ pasivního sonaru. Aktivní sonar musí při použití vyslat do moře signál jehož odraz poté zachytí. Pasivní sonar naopak umí zachytit zvuk, který cíl vydává. A nové sovětské zařízení podle odhadu analytiků amerického námořnictva předstihlo vše, co mělo NATO k dispozici. Tajné služby se rozhodly jeden získat.

Nevýhodou pasivního radaru je, že musí být tažen na dlouhém laně za plavidlem, protože pokud by byl přímo na trupu lodi, byl by rušen chodem strojů. Nový sovětsky systém měl lano dlouhé tři kilometry a bylo poseté hydrofony. Námořní tajné služby amerického a britského námořnictva se chtěly tohoto zařízení zmocnit stůj co stůj. Proto se rozhodly k nejriskantnější operaci Studené války.

Operace byla pojmenovaná Barmaid (Barmanka). Technické zařízení měli dodat Američané, ale samotnou operaci měla provést britská ponorka. Oficiálně zdůvodněno to bylo tím, že Britové jsou prý lépe vycvičení a mají více zkušenosti. Ve skutečnosti zde byla snaha zabránit přímé konfrontaci mezi oběma supervelmocemi. Ostatně trawler, ze kterého mělo být zařízení ukořistěno plul pod vlajkou socialistického Polska.

K provedení operace byla vybraná ponorka Jejího veličenstva HMS Conqueror. Ta se jen před několika týdny vrátila z války o Falklandy, kde potopila dvěma torpédy argentinský křižník General Belgrano. Stala se tak dosud jedinou ponorkou s nukleárním pohonem, která potopila nepřátelskou loď. Nacvičování na celou operaci probíhalo ve Středomoří s ponorkou HMS Churchill, která představovala trawler. Speciální nůžky s televizní kamerou byly upraveny tak, aby jejich střih nebyl čistý a připomínal utržení kabelu. Sověti neměli nic tušit a nic po operaci poznat.

Místo a přesné datum celé operace jsou dosud utajeny. Předpokládá se ale, že vše bylo provedeno před přístavem Murmansk v Barentsově moři.  Brzy se ukázalo že televizní kamery jsou v temných arktických vodách naprosto k ničemu. Námořníci se museli spolehnout na výpočty a na notnou dávku štěstí. Manévr byl skutečně složitý. Ponorka musela využít slepý bod celého sovětského systému.

HMS Conqueror se rychle musela vynořit ze dna pod trup a šrouby trawleru a co nejrychleji provést celou akci a přeříznout sedmicentimetrový kabel. Poté se musela opět ponořit a čekat na vhodný okamžik, ve kterém by potápěči celou sovětskou soustavu sonarů dostali na palubu. Operace skutečně vyšla, jak bylo naplánováno. Pokud by se tak nestalo, pohyb britské ponorky v sovětských výsostných vodách byl zaznamenán a proti ponorce provedeny bojové operace, mohla celá operace přerůst ve válku. 

Po provedení operace se HMS Conqueror vrátil do přístavu Clyde. Kus sovětského sonarového systému byl okamžitě odvezen do USA. Nůžky byly z ponorky odmontovány, veškeré záznamy z lodního deníku odstraněny a posádka musela složit slib mlčenlivosti. Celý příběh byl odtajněn až po třiceti letech. To, zda risk skutečně vedl k vývoji senzorů a techniky, která byla schopna oklamat sovětskou obranu dosud není jasné, neboť americké archivy zatím mlčí.  Jak by vše dopadlo, pokud by se operace nepovedla, a britská ponorka byla odhalena, se už naštěstí svět nikdy nedozví.