reklama

Hlavní roli v této porážce hrál křižník SMS Magdeburg. Moderní loď byla spuštěna na vodu v Brémách teprve roku 1911. Magdeburg byl dlouhý 138,7 metru, ponor měl 16,5 metru a šířka lodi byla 4,4 metru. Výtlak prázdného křižníku byl 4570 tun a plný dosahoval 5587 tun. Magdeburg měl 16 kotlů na uhlí, tři parní turbíny AEG-Vulcan s výkonem 25 000 koni, které poháněly tři hřídele se třemi vrtulemi. Maximální rychlost křižníku byla 27,6 uzle (51,1 kilometru v hodině) a při ekonomické rychlosti 12 uzlů (22 kilometrů v hodině) loď dokázala uplout až 5820 námořních mil (10 780 kilometrů).

Loď měla pancéřový pás na bocích o síle až 60 milimetrů. Vyzbroj tvořilo 12 kanónů ráže 10,5 cm SK L/45 s dostřelem 12 700 metrů se zásobou 1800 nábojů tedy 150 kusů granátů na dělo. Vedlo toho loď nesla i dva torpédomety ráže 50 milimetrů a 120 námořních min. Posádku tvořilo 18 důstojníků a 336 námořníků. I s výzbrojí vyšla loď na 8 058 000 marek.

SMS Magdeburg byl přidělen k Baltské flotile a od prvního dne války se podílel na intenzivní snaze o zaminování Finského zálivu a uzavření ruské námořní flotily v Petrohradu. Z prvního boje s Rusy 17. srpna 1914 loď ještě vyšla vítězně. Ruské křižníky si spletly malou německou flotilu se silnějšími loděmi a po krátkém souboji se stáhly. Další akce, do které byla loď nasazena však skončila katastrofálně.     

Pod velením kontradmirála Beringa se 25. srpna 1914 vydala malá flotila složená z Magdeburku, malého křižníku Amozone a torpédoborce V25 na průzkumnou a zaminovávací misi do Finského zálivu. Panovalo mizerné počasí a mlha byla tak hustá, že jí neproniklo ani světlo reflektoru. U estonského ostrova Osmussaar došlo nad ránem 26. srpna 1914 ke katastrofě. SMS Magdeburg najel na mělčinu. Uvízlou loď se snažily dostat z pasti obě německé lodě.

V této chvíli se ovšem objevily na scéně dva ruské křižníky Bogatyr a Pallada a zahájily na překvapené Němce palbu. Kapitán lodi Richard Habenicht rozkázal loď vyhodit do povětří. V nastalém zmatku se však podařilo vyhodit do povětří jen příď. Zatímco většina posádky se podařilo evakuovat na torpédoborci V25, Habenicht a 56 námořníků padlo do ruského zajetí. 15 Němců během ruského útoku padlo.

Na ruské námořníky čekala skutečně bohatá kořist. Z lodi bylo odmontováno vše, co šlo. Dvanáct děl Magdeburku bylo použito k vyzbrojení čtyř ruských dělových člunů. Ovšem brzy přišel daleko větší úlovek. Jedna z mrtvol na hrudi křečovitě svírala knihu. Zjistilo se, že to byly ostatky lodního radiooperatéra a kniha nebyla nic menšího než Signální kniha císařského námořnictva (Signalbuch der Kaiserlichen Marine-SKM)! Větší poklad na palubě Magdeburku nebyl. Díky němu mohli Rusové číst celou komunikaci německých velkých lodí. Okolí ztroskotané lodi prozkoumali potápěči. Ti našli vodotěsnou ocelovou schránku, ve které byly nejen další dva výtisky vzácné knihy, ale i kompletní plány minových polí na Baltu.

Z bezvýznamné námořní šarvátky se stal triumf na poli tajné války. Rusové jednu z knih nabídli Britům. Ti chápali, že tato kořist má hodnotu zbraně hromadného ničení a poslali pro ni do Murmansku křižník HMS Teheseus. Dne 13. října 1914 již byla kniha v Londýně v legendární místnosti admirality číslo 40, kde sídlilo oddělení, které se zabývalo luštěním šifer nepřítele.

Německá admiralita se zachovala zcela amatérsky a laxně. Kniha kódů zůstala v platnosti beze změn až do roku 1917. To Němcům přineslo naprostou katastrofu. Britům se díky knize dařilo sledovat pohyb německé flotily, což jim dalo velkou výhodu například v bitvě u Jutska v roce 1916.

Roku 1917 se díky knize a pochopení německých kódů podařilo rozluštit telegram německého ministra Zimmermanna velvyslanci v Mexiku, ve kterém nabízel Mexičanům část USA v případě jejich vstupu do války. To vedlo ke vstupu USA do války a porážce císařského Německa. Díky této drobné epizodě, nenápadné kořisti a amatérství Němců se jim vlastně podařilo vlastním přičiněním v důsledku prohrát válku hned v prvním měsíci!