reklama

Vývoj nové zbraně začal již roku 1903. Cílem bylo získat automatickou zbraň, kterou mohl přenášet a střílet z ní jen jeden voják. Vývoj probíhal nedaleko Paříže ve vojenském výzkumném centru Atelier de Construction de Puteaux (APX) pod vedením plukovníka Louis Chauchata. Podle toho byla později zbraň i pojmenována.

První stokusová série byla objednána v roce 1911, ale výroba se rozjela až v roce 1913. S vypuknutím války byl lehký kulomet okamžitě nasazen do boje. Po zjednodušení a úpravách byl zahájena roku 1915 jeho masová výroba. Fusil Mitrailleur Modele 1915 CSRG, jak byl Chauchat oficiálně označen, měřil 1143 milimetrů, hlaveň měla délku 470 milimetrů a vážil 9,07 kilogramu. Zbraň fungovala na principu dlouhého zákluzu. Čtyřdrážková pravotočivá hlaveň se závěrem zaklouzávala v plném rozsahu a při návratu do původní polohy se do hlavně zasunul nový náboj.

Chauchat měl poloautomatický a automatický režim a kadence byla až 240 ran v minutě. Původní konstrukce používala náboj 8 × 50 mm R Lebel. Pro americký expediční sbor se vyráběla verze používající náboj .30-06 Springfield a mnoho ukořistěných kusů bylo později přestavěno na německý 7,92 × 57 mm Mauser. Efektivní dostřel byl 200 metrů. Maximální 2000 metrů. Polokruhový zásobník byl na 20 nábojů.

Už před válkou se při testech prokázal obrovský problém Chauchatu. Zbraň byla náchylná k zaseknutí při i jen drobném znečištění. Při testech roku 1913 bylo navrženo kulomet používat spíše než v pohyblivém boji v pevných postaveních. Se začátkem války byla však nouze o zbraně. Bylo jich třeba mnoho a rychle. A levná a snadná výroba byla hlavní výhodou zbraně.

Zbraň ve válce vyráběly i továrny, které s jejich výrobou neměly žádnou zkušenost. Největším výrobcem zbraně se tak za války stala továrna Gladiator, která před válkou vyráběla jízdní kola a zásobníky se lisovaly v továrně na hračky. To však byla jediná výhoda zbraně. Výroba byla nekvalitní. Mířidla zbraní vyrobených v Gladiátoru byla nepřesná. Bočnice byly k zbrani nekvalitně připevněny a při delším použití se od zbraně oddělovaly.

Daleko horší ovšem byly provozní vlastnosti. Zbraň byla háklivá na nečistoty, a i při nejdrobnějším smítku nečistoty se zasekávala. To byl v bahně zákopové války neřešitelný problém. Při delší automatické palbě se zbraň často deformovala. Obrovské problémy byly i se zásobníky. Ty měly příliš slabou pružinu, a ta při plném nabití zásobníku neměla sílu dostat první náboj do komory. Po straně navíc měly dlouhé kontrolní otvory, které se zanášely špínou.

Vojáci zbraň pro její nespolehlivost absolutně nenáviděli. Ztráty střelců byly obrovské. Když se zbraň zasekla, muži se stávali prakticky bezbrannými terči pro nepřítele. Teprve roku 1917 přišla francouzská armáda se šalamounským řešením. Vytvořila čtyřčlenná kulometná družstva ve složení velitel, střelec z kulometu, nabíječ a nosič munice. Velitel a nosič byli vybaveni puškami a při nabíjení nebo poruše zbylé dva muže kryli.

Američané raději než jít do boje s Chauchatem, své zbraně znehodnocovali. Brzy z Ameriky přišly dodávky nových lehkých kulometů BAR. Roku 1917 a 1918 byly vyvíjeny a vyzkoušeny nové vylepšené verze zbraně, ale než byly zavedeny do výzbroje válka skončila. Celkem bylo za války vyrobeno 275 000 Chauchatů.  Američané je okamžitě s koncem války vyřadili ze služby. Francouzská armáda měla ve skladech Chauchat až do roku 1926. Velkou část zbraní poté převzala policie a koloniální jednotky.

Mnoho zbraní Francouzi rozdali a rozprodali i svým spojencům. Téměř 7000 těchto kulometů dostali Belgičané. Ti je měli ve výzbroji až do poloviny 30. let. Stejné množství obdrželo i Rumunsko, 3900 kusů Řecko a 1400 kusů dostala i srbská armáda. Největší množství – asi 14 000 kusů dostalo a koupilo Polsko, které vedlo v letech 1919 až 1921 válku s Leninovým Ruskem. I carské Rusko obdrželo několik tisíc kulometů Chauchat. Z Ruska pak si asi 120 Chauchatů přivezli i naši legionáři. Tímto kulometem byli ostatně vyzbrojeni i legionáři bojující na Západní frontě.

Historie Chauchatu s 1. světovou válkou neskončila. Ještě za 2. světové války se Němci zmocnili velkých zásob těchto kulometů. Vyzbrojili s nimi své druhosledové jednotky a obdaroval s nimi své spojence z Maďarska a Chorvatska. Během války se zbraní zmocnili i povstalci z francouzských kolonií. Chauchat tak byl použit Syřany a Izraelci ve válce o nezávislost Izraele v roce 1948 a poslední zaznamenaný výskyt Chauchatu byl v 60. letech ve Vietnamu.

Chauchat patří mezi nejkontroverznější zbraně historie. Do značné míry lehký kulomet zvýšil palebnou sílu francouzské pěchoty a pomohl v klíčových bitvách Velké války porazit Němce. Na druhou stranu se jednalo zbraň, která nedokázala vyzrát, měla celou řadu dětských nemocí a trpěla špatnou kvalitou výroby. To z ní dělalo jednu z nejnenáviděnějších zbraní dějin vojáci ji z hloubi duše nesnášeli.