reklama

V polovině války se Švédsko octlo v nepříjemné situaci. Jádrem letectva byly stala více zastarávající italské stíhačky Fiat. Protože se Švédové drželi svojí neutrality a nemohli se obrátit na cizí mocnosti, museli s vývojem stroje začít na vlastní pěst. Na projektu pracovali již od roku 1939. Pro zemi, která se dosud spoléhala na cizí konstrukce se jednalo vskutku o ambiciózní projekt.

Saab J 21 byl totiž zcela nekonvenční stíhačka originální konstrukce s tlačnou vrtulí. Motor byl umístěn v krátkém centrálním trupu mezi nosníky, které byly zakončeny ocasními plochami. Rozpětí stroje bylo 11,6 metru a délka 10,45 metru. Díky použití příďového podvozku byla výška nadprůměrných 3,97 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 3250 kilogramů. Maximální vzletová hmotnost pak byla 5200 kilogramů.

 K pohonu byl použit licenčně vyráběný německý dvanáctiválec Daimler-Benz DB 605B s výkonem 1455 koní, kterým byl vybaven Messerschmitt Bf 110. U stíhacích verzí A1 a A2 byla maximální rychlost 650 kilometrů. U bitevní verze klesla A 21 A 3 na 560 kilometrů. Dolet bez přídavných nádrží byl 750 kilometrů. S přídavnými nádržemi stíhací verze zvládla doletět i 1190 kilometrů a bitevní dokonce 1650 kilometrů.      

Díky tomu, že se uvolnila příď, byla výzbroj stroje skutečně mohutná. V přídi stroje byl u první verze A1 licenční kanón Hispano-Suiza HS.404 ráže 20 milimetrů s 65 náboji. Ten byl u další verze A2 nahrazen Boforsem stejné ráže se 140 náboji. Vedle kanónu byly dva kulomety Browning ráže 13,2 milimetru se 325 náboji a dva další byly ve křídlech. Pod bitevní verzi mohl být podvěšen náklad až 3700 kilogramů pum, dalších osm kulometů nebo neřízené rakety.

Vedle výhod měla koncepce i svoje nevýhody. Vrtule stroje bránila pilotovi opustit v nouzi stroj výskokem, a tak musela být použita podruhé v historii letectví (prvním takovým strojem byl Heinkel He 219 Uhu) u sériového stroje vystřelovací sedačka. Prototyp J 21 poprvé vzlétl 30. července 1943. Stroj měl však problémy s ovládáním a chlazením motoru, které si vyžádaly další dva roky prací. Teprve 1. prosince 1945 byl stroj zaveden do výzbroje švédského letectva.    

Celkem bylo do roku 1949 vyrobeno 300 Saabů J 21. Ve verzi A 1 jich bylo vyrobeno 54, ve verzi A 2 bylo dodáno 126 strojů a 119 kusů bylo dodáno v bitevní verzi A 3. I když měl stroj slušné výkony, stíhačka s pístovým motorem byla v roce 1945 už anachronismus. Co tedy dál? Rozhodnutí bylo jednoduché. Do trupu J 21 byl zabudován britský proudový motor de Havilland Goblin Mk.2 s výkonem 13,24 kN a později Mk.3 s výkonem 14,71kN. Největší úpravou bylo přemístění vodorovné plochy až na vrchol kormidla.

Rozměry a hmotnost stroje zůstaly stejné, ale výkony stroje značně vzrostly. Verze J 21RA / A 21RA vybavené motorem de Havilland Goblin Mk.2 bylo vyrobeno 30 kusů a jeho maximální rychlost byla 800 kilometrů v hodině. Verze A 21RB s výkonnějším motorem dosahovala dokonce rychlosti 900 kilometrů. Vzrostl také dostup na 12 000 metrů. Protože tryskové motory byly žíznivější, klesl naopak dolet. Bez přídavných nádrží byl pouhých 450 kilometrů. S nimi se prodlužil o polovinu na 900 kilometrů. Prototyp vzlétl v roce 1947 a v roce 1950 byly první stroje zavedeny do výzbroje. Výroba byla ukončena v roce 1952.

Služba J 21 byla bez ostrého nasazení, i když měly jednotky citelné ztráty. Mnozí piloti výkonné stroje těžce zvládali. Téměř třetina J 21 byla zničena během nehod a zahynulo v nich 21 pilotů. Poslední J 21 byly vyřazeny v roce 1954. O tři roky později skončila u švédského letectva i trysková verze.

 Do dnešních dnů se zachovaly tři stroje. Dva pístové a jeden tryskový. Saab J 21 byl nepopiratelně jedním z nejzajímavějších konstrukcí, které během 2. světové války vznikly. Díky svojí unikátní konstrukci se stal jedním ze dvou sériově vyráběných strojů vybavených jak pístovým, tak tryskovým motorem. Zároveň stál na začátku velmi úspěšné švédské stíhací školy, jejíž nejvyspělejší produkt Saab JAS-39 Gripen, používá i naše letectvo.