Finanční krize přijde, elity to tak chtějí. Politolog zkritizoval finanční instituce

Podle Robejška je jedním z hlavních současných problémů současného kapitalismu je nadbytek. Finanční systém nutí lidi k tomu, aby kupovali stále nové a zbytečné věci místo toho, aby si spořili na budoucnost. Robejšek za tím vidí i finanční zájmy bank, které dle něj nechtějí, aby si člověk „spořil do slamníku“ mimo jejich kontrolu.

„Tedy usilovně se přemýšlí o tom, že třeba peníze, které budou mít lidé v bance, a nebo i peníze, které nebudou mít v bance, budou mít zdaněné, když zůstanou ležet. Mezinárodní měnový fond a jeho spolupracovníci přemýšlejí o tom, že je eventuelně představitelné, že když někdo půjde nakupovat s tisícovkou, tak mu za určitých okolností bude sražena daň a dostane prostě zboží jen za 950. Ty peníze by mu byly sražené v jeho bance, takže ne v případě, pokud by je měl doma pod slamníkem. Byly by mu sražené tak, že by musel platit mínusové úroky za to, že tam ty peníze má. Takže takto ho mohou stát a bankovní instituce nutit k tomu, aby peníze nenechal ležet, protože mu pak pořád ubývají, a vydal je. Na peníze, které má doma pod slamníkem, tak snadno nemůžou, tak mu to osolí takto,“ tvrdí Robejšek.

Robejšek tvrdí, že finanční krize je v důsledku tohoto jednání nejen nevyhnutelná, ale dokonce žádaná. „A dokonce bych řekl, že zčásti je, což vám samozřejmě neřekne nikdo z těch, kteří nesou odpovědnost, dokonce vytoužená, protože finanční krize umožňuje umořit dluhy. Má v sobě potenciál něčeho podobného měnové reformě, nebo formy umoření dluhů, které tíží nejenom finanční sektor jako takový, ale zároveň i státy. Taková finanční krize by byla dobrá záminka se s tímto problémem vypořádat. Čili je žádaná.“

Podle Robejška je krize žádána „těmi, kteří chtějí naše peníze použít k tomu, abychom zaplatili jejich chybná rozhodnutí – v minulosti například vydržování Řecka. To je chybné, příliš drahé, nesmyslné rozhodnutí minulosti. Tyto peníze někde chybí. A je to ve velkém balíku, ve velké bublině peněz, které jsou pouze hypoteticky kryté tím, co se odehrává v reálné ekonomice. Finanční krize přijde nezávisle na tom, kdo si to přeje více a kdo méně. Přijde, protože je zabudována v mechanismu hospodaření, který je od 70. let praktikován v západních zemích, v nejvyspělejších společnostech. A přijde zejména proto, že finanční průmysl je předimenzován. Máme příliš mnoho bank, které by zde neměly být, které nejsou schopné přežití.“

Kromě nadbytku vnímá Robejšek jako další významný problém „technologické šílenství.“ Zatímco dříve měly technologické inovace své filozofické, humanistické a nakonec i ekonomické oprávnění, dnes se obrací proti lidem, tvrdí Robejšek. Příkladem jsou nákupy prostřednictvím bezkontaktních karet díky kterým lze člověka lépe sledovat.

Robejška zvláště děsí robotizace práce, tzv. průmyslová revoluce 4.0. Ačkoliv chápe, proč podnikatelé k ní přistupují, má strach, co to udělá s člověkem. „ Co bude z lidí, kteří budou mít občanskou mzdu? Budou doma a ztratí to, co je samotná podstata lidství – být potřeba, mít úlohu. To je pro mě dekadence v ryzím slova smyslu, kdy je lidem ubíráno to, co je osou jejich existence: Někdo mě potřebuje, pro někoho jsem důležitý.“

Jako třetí největší problém západní civilizace uvádí Robejšek kontrolní syndrom. Jedná se dle něj o snahu elit zvládnout přibývající složitost světa prostřednictvím řady příkazů a zákazů. Podle Robejška je to však kontraproduktivní. „V podstatě těchto kontrolních mechanismů je mimo jiné zakódováno i to, že čím více jich je, tím více se překřižují, z části si odporují, z části se navzájem vylučují. Jinými slovy se náš svět stává tím, že se ho snažíme zvládat v jeho složitosti ještě složitějším. Proti složitosti se snažíme bojovat zvyšováním složitosti. A to, že vládnoucí elity nejsou schopny s tou složitostí smysluplně zacházet jinak než tím, že vytvářejí ještě další složitost, vede k tomu, že společnost je stále zranitelnější a zároveň má v sobě přibývající totalitární prvky.“

Robejšek varuje, že tímto způsobem dochází k oklešťování svobod jedince. „Předpisy, které naše vlády vytvářejí a prosazují v naději, že tím budou naši společnost kontrolovat, přinášejí to, že postupně ztrácíme každý z nás stále více svobody. To jsou věci, o kterých jsme na začátku mluvili – co se smí a nesmí říkat, ale nejenom to. Také co smíme nebo nesmíme jíst, cigarety jsou vyřízené a teď je na řadě cukr.“

V parlamentních volbách v roce 2017 Robejšek byl předsedou konzervativní, pravicové strany Realisté. Ačkoliv Robejšek předvídal, že by mohla získat 20% hlasů, nakonec stran získala jen 0,71%.

Témata:  Petr Robejšek,  krize,  ekonomika,  banky