Na konci 60. let 20. století nebyly vztahy mezi korejskými státy vůbec idylické. Od roku 1966 přibývalo na hranicích přestřelek a ozbrojených střetů. Jižní Korea nebyla demokracií jako dnes, ale vojenskou diktaturou, ve které držel moc ve svých rukách prezident Pak Čong-hui. Ten rád verbálně útočil na svůj severokorejský protějšek Kim Ir-sena. Bylo evidentní, že oběma diktátorům by válka nebyla proti mysli.
Kimovi hrála ovšem do karet mezinárodní situace. Válka ve Vietnamu byla ve své nejkritičtější fázi a většina pozemních sil USA, včetně těch stažených z Koreje, byla nasazena na obranu Saigonu. Kim viděl svojí šanci na zničení nenáviděného souseda, a navíc by ještě odlehčil soudruhům z Vietnamu, odkud by Spojené státy musely stáhnout větší část své armády a pomoci Jihokorejcům. Signálem k této válce měl být útok na Modrý dům, tedy sídlo jihokorejského prezidenta a smrt prezidenta Paka. Jak Kim předpokládal, po úspěšném atentátu na něj, by se celý jihokorejský systém zhroutil a Soul by pak snadno padl do jeho rukou.
Úder mělo provést zvláštní komando vycvičené pro podobné operace známé jako Jednotka 124. Ta byla složena z těch nejlepších a nejfanatičtějších severokorejských profesionálních vojáků. Ti se na provedení atentátu cvičili přes dva roky. Každý z nich byl specialista na boj zblízka, kdy se především kladl důraz na boj s nožem. Uměli používat zbraně nepřítele. Byli vycvičeni v obojživelných operacích a každý z nich měl za sebou řadu leteckých výsadků. Podmínkou byly i velmi dobré fyzické výkony. Příslušníci Jednotky 124 například museli zvládnou běžet rychlostí 13 kilometrů v hodině se zátěží 30 kilogramů neznámým terénem.
Úder proti Jižní Koreji začal 17. ledna 1968, kdy třicet jedna příslušníků Jednotky 124 překročilo v 11 hodin večer nepozorovaně demilitarizovanou zónu. Vojáci se přesouvali velice rychle a nad ránem byli asi 30 kilometrů od hranic. Na hoře Simbong si pak založili tábor. Už kolem odpoledne druhého dne však byli objeveni. Čtyři bratři Woovi z nedaleké vesnice se vydali do lesa na dřevo a narazili na tábor Severokorejců.
Ti je zadrželi. Místo jejich likvidace jako nepohodlných svědků však provedli severokorejští fanatici ideologický rychlokurz o výhodách komunismu a velikosti velkého maršála Kima. Když jim bratři vše odsouhlasili a odpřisáhli, že nepůjdou na policii, atentátníci je propustili! Bratři samozřejmě svůj slib nedodrželi a okamžitě jihokorejskou armádu varovali.
Do honu na Severokorejce byla nasazena celá 25. divize jihokorejské armády. Komando se rozdělilo na dvou a tříčlenné skupiny a 20. ledna 1968 se znovu zformovalo na smluveném místě v Soulu. I přes intenzivní pátraní, nebyl zadržen ani jeden z atentátníků! Původní plán, kdy měli jeho členové do Modrého domu vniknout převlečeni za turisty, padl. Vzhledem ke zvýšené bezpečnosti a uzavření paláce pro veřejnost, přešli Severokorejci k záložnímu plánu. Převlékli se za vojáky 26. divize, která palác střežila, a pokusili se do Modrého domu prostě napochodovat!
Zdálo se, že plán skutečně zabere a atentátníci do Modrého domu skutečně proniknou. Na předposledním kontrolním stanovišti 100 metrů od Modrého domu se však vše zadrhlo. K jejich smůle zde byl na inspekci policejní ředitel Čoj. Tomu se na vojácích něco nezdálo a zahrnul je otázkami. Když na ně nebyli schopni Severokorejci odpovědět, jeden z nich vytál pistoli a Čoje zastřelil.
Rozpoutala se bitva, ve které byli atentátníci mnohonásobně přečísleni. Na jejich straně však byl skvělý výcvik a naprostá bezohlednost k lidským životům. Když se do bitvy náhodou připletl civilní autobus projíždějící kolem, severokorejští atentátníci jej rozstříleli, přičemž zahynulo 24 nevinných civilistů. Naopak Jihokorejcům se podařilo zadržet jen jednoho ze Severokorejců. Ten však spáchal krátce na to sebevraždu, když na sobě odpálil skrytý granát. Většině Severokorejců se podařilo ve zmatku z bitvy uniknout.
Rozpoutal se hon. Jihokorejci chtěli svoji potupu odčinit a vrahy předvést před spravedlnost. Ti se rozdělili a pokoušeli se na Sever dostat ve skupinách ve velikosti dvou až šesti mužů. Jihokorejcům však do KLDR unikl jen jeden. Dvacet osm Severokorejců bylo na útěku zastřeleno a jednoho se podařilo zajmout. Sedmadvacetiletý Kim Šin-jo začal vypovídat až po roce od zajetí. Jakmile tato zpráva prosákla do KLDR, Kim Ir-sen nechal jeho rodiče popravit a zbytek příbuzných zatknout. Kim Šin-jo konvertoval později ke křesťanství a stal se pastorem.
Jihokorejské ztráty byly daleko vyšší. O život přišlo 68 vojáků (včetně čtyř Američanů) a civilistů a dalších 94 bylo zraněno. K válce nebylo vůbec daleko. Ve stejný den, kdy došlo k útoku na Modrý dům, Severokorejci přepadli americkou špionážní loď USS Pueblo. Druhá korejská válka byla na spadnutí a podařilo se ji zabránit jen s vypětím všech sil. Jihokorejci však na útok nezapomněli a chtěli se KLDR pomstít. To už je však jiný příběh.
Témata: Kim Ir-Sen, Severní Korea, Jižní Korea, válka v Koreji, válka, severokorejské zbraně
Související
28. července 2019 22:19
15. dubna 2017 14:04
