Jelcinův jaderný kufřík a ponorka pod útokem. Dny, kdy lidstvo stálo na pokraji existence

V roce 1995 se svět ocitl na prahu jaderné katastrofy. Studená válka sice s rozpadem Sovětského svazu skončila, Washington i Moskva však nadále disponovaly rozsáhlým arzenálem zbraní připravených zničit svět.

Incident nezpůsobila nečekaná vojenská akce, nýbrž vědecký experiment. Američtí a norští vědci se chystali vyslat do vesmíru raketu Black Brant XII. Cílem mise, která měla odstartovat z arktického ostrova Andøya, byl výzkum polární záře.

Výzkumníci počítali s tím, že by mohl být start rakety mylně považován za započatý jaderný útok, a proto předem informovali Rusko, Spojené státy a dalších 28 zemí.

Přesto se varování z nějakého důvodu nedostalo k ruské radarové obsluze. Krátce poté, co raketa odstartovala, proto ruští technici poslali do Moskvy varovnou zprávu. Obávali se, že Američané odpálily raketu s jadernou náloží, která nyní směřuje do Ruska.

 „Během několika minut byl prezidentu Borisi Jelcinovi donesen černý jaderný kufřík. V následujících minutách, během nichž Jelcin telefonicky hovořil s ministrem obrany, vládl zmatek,“ popsal průběh o několik let později článek v deníku Washington Post.

O tom, jak probíhal rozhovor, se mnoho neví. Podle Davida Hoffmana, autora článku, však tehdy vůbec poprvé ruský nebo sovětský vůdce držel jaderný kufřík a čelil varování o blížícím se útoku. Boris Jelcin se musel rozhodnout, zda má vydat rozkaz k odvetnému úderu, popisuje server Vox. Naštěstí však nakonec vyhodnotil, že se nejedná o americký útok, a krize byla zažehnána. Pokud by situaci správně nevyhodnotil, řetězová reakce by pravděpodobně vedla k jaderné válce a zničení světa.

Podobně vypjatých situací, kdy lidstvo od jaderné katastrofy dělilo jen jedno rozhodnutí, však zažila historie více. 27. října 1962, na vrcholu kubánské raketové krize, se ruská jaderná ponorka ocitla pod zdánlivým útokem Američanů. Námořnictvo USA detekovalo její přítomnost a začalo vypouštět cvičné hlubinné nálože, které měly ponorku přinutit, aby se vynořila a identifikovala.

Sovětská ponorka nicméně neměla spojení s Moskvou a nevěděla, zda se nejedná o skutečný útok. Dva z přítomných důstojníků vyhodnotili výbuchy jako začátek války a chtěli proti americkému námořnictvu použít jaderné torpédo. K rozhodnutí o útoku nicméně bylo zapotřebí souhlasu tří důstojníků a jeden z nich, Vasilij Archipov, s ním nesouhlasil. Díky jeho duchapřítomnosti tak ponorka nezaútočila a předešlo se válce, kterou by střet pravděpodobně vyprovokoval.

Zhruba o 20 let později se odehrál podobně nebezpečný incident. 26. září 1983 zachytil sovětský systém včasného varování signál, který vyhodnotil jako blížící se americké balistické střely. Stanislav Petrov, který byl jako operační důstojní zodpovědný za sledování varovného systému, naštěstí signály vyhodnotil jako falešné a nedal podnět k odvetnému útoku. Nakonec se ukázalo, že měly signál na svědomí odrazy slunečních paprsků z vrstvy vysoké oblačnosti. Celý incident byl utajovaný až do roku 1990.

V průběhu studené války došlo také mnohokrát k nehodám jaderných zbraní. V roce 1958 například americké letectvo ztratilo jednu ze svých pum na pobřeží Georgie. O 22 let později zase v Arkansasu explodovala raketa s 9 megatunovou jadernou hlavicí, která naštěstí nevybuchla. V roce 1977 zase sovětská ponorka K-171 omylem vypustila jadernou hlavici, která byla po pátrací akci opět vyzvednuta. Podobných incidentů se odehrála celá řada, a je proto téměř s podivem, že některý z nich nedopadl výrazně tragičtěji.

Témata:  lidé,  historie,  výbuchy jaderné zbraně