Velká válka byla nepochybně přelomem v dějinách válek. Poprvé se v ní projevila i technologická převaha obou stran. Německo se pokoušelo za pomoci leteckých úderů srazit na kolena Velkou Británii. Když selhaly vzducholodě, přišel čas Riesenflugzeuge – velkoletadel. Ta však byla pomalá a neohrabaná. Linke-Hofmann R. I nabídl zajímavé řešení.
Vývoj velkoletadla Linke-Hofmann R. I začal v roce 1915. Firma Linke-Hofmann z Breslau (dnes polská Vratislav) se původně zabývala výrobou lokomotiv, ale během války začala vyrábět i trupy letadel. Konstruktér Paul Stumpf, kterého si firma najala, přišel s opravdu neortodoxním řešením.
Jím navržený dvojplošník, měl vysoký a poměrně štíhlý trup, který na výšku vyplnil prostor mezi oběma křídly. Stroj měl čtyři motory ale jen dvě vrtule. Motory byly umístěny v trupu a během letu na nich mohly být prováděny drobné opravy. Zajímavé bylo i odpružení podvozku. To mělo být umístěno přímo v ocelových kolech.
R. I měl rozpětí 33,2 metru, na pak délku 15,6 metru a výšku 6,7 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 8000 kilogramů. Vzletová byla 1200 kilogramů. Stroj byl poháněn čtyřmi motory Mercedes D.Iva s výkonem 260 koní každý. Maximální rychlost R. I byla 130 kilometrů, a výdrž letadla ve vzduchu byla 5 hodin.
Posádku R. I tvořilo šest mužů. Stroj byl rozdělen na tři paluby. Na horní palubě byla umístěna pilotní kabina a místo pro telegrafistu. Na střední palubě se nacházela strojovna a všechny čtyři motory. Na spodní palubě byla pumovnice a palivové nádrže. R. I měl nést až 1 tunu bomb. Stroj měl taká dvě střeliště pro kulomety, ale ty nebyly nikdy nainstalovány.
Vzhledem k velikosti stroje a jeho nízkému výkonu, byl R. I snadnou kořistí pro nepřátelské stihačky. Konstruktéři proto přišli s geniálním nápadem. Ocasní plochy a trup stroje potáhli průhledným celuloidem. R. I tak měl splynout s okolím, a stát se pro stíhače „neviditelným“.
Jak se ukázalo, dobrý nápad měl v praxi několik problémů. Celluloid se na slunci lesk a letadlo se stalo daleko více viditelné než s kamufláží. Vlivem počasí se celuloidový plášť natahoval a vlnil, a stroj tak měl daleko horší letové vlastnosti než při použití normálního plátna. Navíc, po několik týdnech celuloid zežloutl a ztratil průhlednost.
R. I poprvé vzlétl v lednu 1917. Ukázalo se, že se nejedná o šťastnou koncepci. Motory v trupu vibrovaly a stroj byl těžko ovladatelný. Při přistání pilot neviděl na zem a přistával naslepo. Konstrukce byla slabá a lehká. To se potvrdilo v srpnu 1917, kdy se v letu odtrhla od stroje křídla. Všech šest letců na palubě zahynulo.
Byly celkem vyrobeny čtyři prototypy, ale ani jeden stroj se nedostal do boje. To mnoha zřejmě letcům zachránilo život. Jak se jednoznačně vyjádřil jeden z pilotů: „Nebylo to letadlo, ale nemoc.“ Po podepsání příměří roku 1918 byly zbylé stroje sešrotovány.
Témata: I. světová válka, Linke-Hofmann R. I, letectví a letadla, Německo, zbraně
Související
24. července 2020 19:59
27. června 2020 16:44
16. května 2020 22:03
4. února 2020 21:49
6. prosince 2019 9:09
21. listopadu 2019 22:02
