Svět ve Studené válce žil neustále pod Damoklovým mečem nukleární války. Symbolem tohoto strachu byly ponorky. A tou největší a nejvražednější byla Akula (česky Žralok), v kódovém označení NATO Typhoon (Tajfun). Ta se stala nejen největší ponorkou dosud postavenou, ale byla schopna zničit na planetě veškerý život. Nelze se divit, že Tajfun děsil celý svět.
Historie ponorky se začala psát již v roce 1972. Tehdy začal vývoj nové balistické rakety R-39 používající jako pohon pevné palivo s doletem 8250 kilometrů. Vzhledem k tomu, že raketa vážila 90 tun a měřila 16 metrů nebyla žádná tehdejší sovětská ponorka schopna je nést. Bylo proto rozhodnuto vyvinout zcela novou ponorku. Protože Američané oznámili stavbu ponorek třídy Ohio, Sověti toho využili, a stavbu Akul prohlásili jako odpověď na americkou aktivitu.
Akula je velmi zajímavě řešena. Trup je katamaranové konstrukce a tvoří jej pět oddělených trupů posílených titánem ukrytých v jednom velkém trupu z nízkomagnetické oceli. Navíc je ještě ponorka rozdělena na 19 vodotěsných oddělení. Pokud by došlo k poškození nebo zničení jedné nebo více částí, ponorka by mohla stále operovat.
Hlavní trup ponorky je obložen speciálním pryžovým materiálem, který pohlcuje jak vnitřní, tak vnější hluk a Akula je proto mimořádně tichá. Podle něj ponorka dostala i jméno, neboť připomínal žraločí kůži. Protože měla ponorka operovat především v Severním ledovém oceáně je věž ponorky posílena pro prorážení ledu. Zdvojena a posílena jsou i hloubková kormidla a šrouby ponorky jsou opatřena kryty.
Aby byla bezpečnost maximální a nebezpečí vyřazení z boje eliminováno, Akula má dva nukleární reaktory o výkonu 190 megawatt každý a dvě vysokotlaké parní turbíny s výkonem 49 700 koní každá. To dává ponorce velice slušnou sílu a maximální rychlost 27 uzlů (52 kilometrů v hodině). Maximální hloubka ponoru je pak 500 metrů. Hlídkuje se ovšem v rychlosti 20 uzlů ve 400 metrech.
Rozměry ponorky jsou skutečně gigantické. Akula měří 177 metrů, na šířku má 23 metrů a ponor je 12 metrů. Výtlak prázdné ponorky 24 500 tuny. Maximální pak 48000 tun. Ponorky třídy Akula jsou tedy největšími ponorkami, které se kdy dostaly pod hladiny oceánů.
Důvodem jejich velikosti byl jejich účel. Úkolem ponorek třídy Akula bylo provést odvetný úder po americkém útoku na Sovětský svaz. Akuly měly vyčkávat pod polárním ledem. Pokud by USA zaútočily na Sovětský svaz, předpokládalo se, že by došlo k zničení většiny sovětských nukleárních zbraní a ponorek. Akuly měly v takovém případě vrátit Americe úder a smést ji z povrchu světa. Měly na to sílu!
Každá Akula nesla 20 raket R-39. Každá z nich měla vícenásobnou bojovou hlavici MIRV. Ty obsahovaly deset samostatně naváděných hlavic s atomovou bombou o síle 100 nebo 200 kilotun. Pro srovnání bomba Litlle Boy svržená na Hirošimu měla pouhých 15 kilotun. Každá Akula tedy nesla 200 atomových bomb. Pro vlastní obranu měla Akula ještě 6 torpédometů ráže 533 milimetrů se zásobou 22 torpéd typu Škval. K protiletadlové obraně, pokud by se musela ponorka vynořit, měla osm sad lehkých protiletadlových střel 9K38 Igla. Vše bylo podpořeno tehdejší nejmodernější detekční a průzkumnou technikou.
Posádku ponorky tvořilo celkem 160 mužů. Zajímavostí je, že na rozdíl od jiných sovětských ponorek, byla posádka plně profesionální a bez odvedených námořníků. Služba na Akula byla ponorkáři vyhledávaná. Akuly dostaly mezi nimi přezdívku „plovoucí Hilton“. Na palubě byly k dispozici dvě zábavní místnosti s kulečníkem, tělocvična, bazén se sladkou vodou, sauna nebo solárium. Posádka byla ubytována v kajutách po čtyřech mužích s vlastním sociálním a hygienickým zařízením a televizí. Ponorka měla vlastní televizní okruh. Toto vybavení pro relaxaci posádky bylo nutné. Hlídky Akul totiž trvaly 160 dní a posádku bylo nutné udržet ve střehu.
Stavba prvního těžkého podmořského křižníku Projektu 941, jak se Akuly oficiálně nazývaly, začala v roce 1976 a spuštěna byla v roce 1980. Celkem bylo postaven šest ponorek. Sedmá byla sešrotovaná v rozpracovaném stavu v roce 1990 v docích firmy Sevoromaš v Severodvinsku, kde se ponorky stavěly. Ponorky se ukázaly jako velmi spolehlivé, odolné a bezproblémové. Jejich provoz byl však drahý. První tři – TK-202, TK-12 Simbirsk a TK-13 byly vyřazeny již v 90. letech a v letech 2006-2009 byly rozebrány a sešrotovány.
V roce 2013 prošla modernizačním programem TK-208 Dmitrij Donský. Ta dostala zcela nové senzorové a počítačové vybavení a byla přezbrojena ze zastaralých a vyřazovaných střel R-39 na nové moderní rakety R-30 Bulava. Podobnou rekonstrukci měly podstoupit i další dvě ponorky – TK-17 Archangelsk a TK-20 Severstal, které jsou od roku 2004 kvůli nedostatku střel v záloze. Uvažovalo se i nad přestavbou na nosiče střel s plochou dráhou letu. Ruské ministerstvo obrany však oznámilo, že modernizace ponorek by vyšla jako dvě nové ponorky moderní třídy Borej. V roce 2020 budou obě ponorky sešrotovány. Dmitrij Donský by měl vydržet ve službě minimálně do roku 2025.
Ponorky třídy Akula byly typickým produktem své doby. Vysoce výkonná zbraň na odstrašení protivníka, která, pokud by došlo k jejímu použití, by dokázala spolehlivě zničit celý kontinent. Po konci Studené války a uklidnění mezinárodní situace však nikdo nevěděl co s nebezpečnými monstry. Dokonce se uvažovalo, že by mohly být Akuly přestavěny na dopravní ponorky, které měly vozit zboží mezi USA a Evropou pod ledy Severního ledového oceánu. I z toho však sešlo a Akuly jsou dnes již jen vzpomínkou na možnou noční můru atomové války.
Témata: Sovětský svaz, ponorka TK-202 třídy Akula, Sovětská armáda, ponorky, studená válka
Související
11. srpna 2020 9:40
19. června 2020 14:08
7. května 2020 22:02
21. dubna 2020 21:55
5. dubna 2020 9:16
