Francouzská „Pozemní bitevní loď“ byl nejtěžší tank. Skončil naprostou ostudou!

Char2C nebo Char de ruptura (Průlomový tank) měl být schopen překonat i těžký blátivý terén, překonat zákop o délce 5,2 metru, mít dostatečnou palebnou sílu pro podporu pěchoty a ničit nepřátelské opěrné body bez podpory vlastního dělostřelectva. Brzy začalo vznikat monstrum, které nemělo obdoby.

Trup měl krabicový tvar a připomínal britské tanky Mark. I. Na délku měl stroj 10,27 metrů, na šířku 2,95 metru a na výšku 4,01 metru. Na svoji dobu mě stroj ohromné pancéřování. Čelo mělo 45 milimetrů, boky 30 milimetrů, záď 25 milimetrů a dno a strop stroje 15 a 10 milimetrů. S tím si pěchotní zbraně německé armády, a především její nejrozšířenější kanon ráže 77 milimetrů, v roce 1918 neporadily. Hmotnost dosáhla 69 tun a Char2C dlouho držel rekord jako nejtěžší do služby zařazený tank.

Původně byl stroj vybaven dvanáctiválcem Renault o výkonu 220 koní. Později však Francouzi vyměnili svůj motor za dva šestiválce Mercedes o výkonu 200 koní, ze sestřelené německé vzducholodi. Po pádu Německa nakonec padla volba na kořistní šestiválce Maybach s výkonem 250 koní. Pro plynulejší pohyb stroje motory roztáčely dva generátory a ty dodávaly energii elektromotorům, které teprve rozhýbaly celý tank. Maximální rychlost byla 15 kilometrů a minimální v terénu 2 kilometry v hodině. Dojezd byl 150 kilometrů. Spotřeba byla 10 litrů benzínu na kilometr!

Hlavní výzbroj tanku tvořil kanón vzor 1897 ráže 75 milimetrů s dlouhou hlavní v otočné věži. Ta měla poprvé v dějinách konstrukcí tanků tříčlennou posádku velitel-nabíječ-střelec. Díky tomu stroj dokázal vystřelit slušných 15 ran v minutě s dostřelem až 7000 metrů. Zásoba munice byla 125 kusů. Vedle toho měl tank k obraně proti pěchotě čtyři kulomety Hotchkiss 7,5 milimetru. Jeden byl v čele tanku, dva v bocích a jeden v otočné věžičce na zádi.

Posádku tanku tvořilo dvanáct lidí: řidič, velitel, střelec, nabíječ, čtyři střelci z kulometů, mechanik, elektrikář, pomocný mechanik a radista. Při zkouškách, které probíhaly mezi 20. prosincem 1917 a 20. únorem 1918 tank prokázal dobré jízdní vlastnosti.  Dokázal překonat 6 metrů široky a 4 metry hluboký kráter po výbuchu, zlomit 28 centimetrů široký kmen stromu, 90 centimetrů vysokou zeď a přebrodit 1,5 metrů hlubokou řeku. Problémem byl složitý a poruchový pohon.

Francouzská armáda byla nad novým strojem rozpolcena. Generál Philippe Pétain navrhoval projekt zrušit a věnovat se spojeným projektům se spojenci. Naopak ministerský předseda Georges Clemenceau tank podporoval. Názor politika převážil a pro ofenzivu 1919 bylo objednáno 300 Char2C. Francouzský průmysl byl však velmi slabý a přetížen a konstrukce strojů složitá. Musely se vyrábět v loděnicích v La Seyne-sur-Mer na jihu Francie. Když válka skončila nebylo hotovo ani jedno z monster.

Z prestižních důvodů se však ve výrobě pokračovalo, i když daleko pomalejším tempem a v daleko menším množství. Celkem bylo vyrobeno 10 kusů. Ty dostaly služební čísla 90 až 99 a byly pojmenovány po francouzských regionech Poitou, Provence, Picardie, Alsace, Bretagne, Touraine, Anjou, Normandie (přejmenován v roce 1939 na Lorraine), Berry a Champagne. V roce 1926 byl Champagne experimentálně vyzbrojen věží s houfnicí ráže 155 milimetrů. Tank však byl brzy upraven do původní podoby. V roce 1939 pak Normandie dostala novou výztuž čela, a pancíř tak dosáhl 90 milimetrů. S tankem by si tak v boji mohl poradit jen německý kanón ráže 88milimetrů. Hmotnost stroje přesáhla 75 tun a stal se tak nejtěžším tankem zařazeným do výzbroje v dějinách. 

Osud Char2C byl smutný. Po začátku 2. světové války byly mobilizovány i tyto staré tanky. Tanky se neustále přesouvaly po železnici a nikdo neměl odvahu je nasadit do boje. Pro Němce, a především jejich Stuky, by byly lákavým a příliš pomalým cílem. Tanky uvízly ve zmatcích na železnici. Krátce před podepsáním příměří, 15. června 1940, posádky dostaly rozkaz vyhodit své stroje do vzduchu. U Champagne však nálož selhala a zmocnili se ho Němci, kteří jej odvezli na výstavu válečné kořisti v Berlíně. Poté po něm veškeré stopy mizí. V roce 1945 se jej údajně měla zmocnit Rudá Armáda, ale důkazy k tomu chybí.

Char2C byl dítětem své doby. V roce 1919 měl vést dohodový útok proti císaři a lze předpokládat že by si vedl v této úloze slušně. O 20 let později, v nové válce, byly již obrovská monstra naprosto zastaralá a stala by se jen cílem pro moderní zbraně nepřítele. To, že se Char2C nedostaly do boje, s největší pravděpodobností zachránilo život jejich posádkám. Ve službě je držela jen jejich velikost a pocit prestiže, kterou z toho francouzská armáda měla.   

Témata:  I. světová válka,  Char 2C,  Francie,  Francouzská armáda,  II. světová válka,  tanky,  zbraně