Stíhačka měla rozměry menšího dopravního letadla. Sestřelit B-52 by pro ni nebyl problém!

V 50. letech se sovětské vedení začalo obávat nenadálého amerického útoku, který by přišel ze severních nebo dálněvýchodního směru. Obě oblasti byly pusté a existovalo v nich jen několik vojenských základen včasného varování. Bylo tedy potřeba zcela nového stroje, který by hrozbu dokázal eliminovat.

Práce na stroji začala v roce 1958 v konstrukční kanceláři Tupolev a prototyp označený Tu-28-80 vzlétl už o tři roky později roku 1961. Na stíhačku měl nový Tupolev rozměry skutečně grandiózní. Délka byla 30,06 metru a rozpětí 17,53 metrů. Hmotnost prázdného letounu byla 25 850 kilogramů a maximální vzletová 43 620 kilogramu. Rozměry a hmotnost dvojmístné stíhačky byly zhruba srovnatelné s dopravním letadlem Douglas DC-6 pro 54 cestujících!

Výkony stroje však byly naprosto jinde. Dva proudové motory Ljulka AL-7F-2 o maximálním výkonu 99 kn dokázaly prázdný letoun hnát rychlostí až 1995 kilometrů v hodině s výzbrojí 1665 kilometrů v hodině. Maximální dostup stroje byl 15 600 metrů a dolet 2565 kilometrů. Později se počítalo s výměnou motorů a stroj by dosáhl rychlostí 2100-2400 kilometrů v hodině s vyzbrojí. K tomu ovšem nedošlo.  

Velmi zajímavá byla výzbroj. Stroj neměl kanóny ale pouze raketovou výzbroj. TU-128 nesl čtyři rakety Bisnovat R-4 (K-80) o hmotnosti 300 kilogramů a dostřelem 37 kilometrů. U novějších verzi byl dostřel až 50 kilometrů. Tu-128 měl výkonný radarový systém RP-SM Smerš-M s dosahem 50 kilometrů (po modernizaci všech strojů na verzi Tu-126M se zvýšil na dosah na 100 kilometrů). Zamknout cíl pak systémy dokázaly na 30-40 kilometrů (později na 70 kilometrů).

Bojové systémy obsluhoval operátor radaru a pilot se mohl plně soustředit na ovládání stroje. Tu-128 dokázal sestřelit přilétající bombardér z 2 až  25 kilometrů (později až 40 kilometrů) a rozdíl mezi výškou stíhače a cíle mohl být až 10 000 metrů. K-80 prvních verzí dokázala sestřelit cíl pohybující se rychlostí až 2 Machy ve výšce 21 000 metrů. Po modernizaci se cíl mohl pohybovat rychlostí i 3 Machy ve výšce 500 až 23 000 metrů. Střely měly být teoreticky účinné i proti křižujícím střelám.

Vzhledem k velikosti Tu-128 neměl stroj právě vysokou manévrovatelnost a stroj zvládl přetížení jen 2,5 G (pro srovnání MiG-21 zvládl tehdy slušných 7 G). Vysoké manévry však stroj nepotřeboval. Tu-128 se měl ve vysoké rychlosti nad Antarktidou přiblížit k přilétajícím americkým bombardovacím svazům a sestřelit co nejvíce strojů protivníka. Vzhledem k tomu, že srdcem amerického bombardovacího letectva byly bombardéry B-52, které mrštností neoplývaly, TU-128 na ně měla stačit.

Výroba, která probíhala mezi léty 1966 až 1970 dala celkem 188 strojů včetně 14 výcvikových strojů UT. Do výzbroje byl Tu-128 přijat v roce 1965 a v kódu NATO byl překřtěn na Fiddler. (Houslista, Šumař). Šumař sloužil na těch nejdrsnějších a nejvzdálenějších základnách celého sovětského impéria jako byl Archangelsk, letiště Amderma u Karského moře, Savvaty nebo Bělaja u Irkutska. Až na občasné vzlety proti narušitelům byla služba stroje klidná. Jedinou akcí, kdy stroj musel použít raketu, bylo sestřelení amerického meteorologického balónu nad Kazachstánem v roce 1975.

I přes drsné podmínky služby Tu-128 prokázal svoje kvality a poslední stroje ve službě vydržely až do roku 1992, tedy plných 27 let.  Vzhledem k vysoké specifikaci stroje na sovětské podmínky k jeho exportu nikdy nedošlo. Proto se jedná o méně známý stroj, i když už jenom jeho velikost, která z něj dělá největší stíhací letoun na světě, právem zasluhuje pozornost.

Témata:  Sovětská armáda,  Tupolev Tu-128,  Sovětský svaz,  letectví a letadla,  studená válka