Potomek nacistických stihaček v Jižní Americe definitivně dolétal. Vzlétne znovu jako Fénix?

Požadavek na nový stroj vydalo argentinské letectvo v polovině 60. let 20. století. Nové letadlo mělo sloužit k hlídkování, protipovstaleckému boji a podpoře jednotek. Aerodynamické testy probíhaly na dřevěném kluzáku. První prototyp poháněný dvěma turbovrtulovými motory Garrett TPE-331-U303 s výkonem 904 koní vzlétl 19. srpna 1969. Testy pevnosti draku probíhaly i ve Francii, kam byl jeden prototyp tajně převezen. Původně se stroj měl jmenovat Delfín, ale na návrh manželky zkušebního pilota, bylo jeho jméno změněno na kečuánské označení pevnosti – Pucará.

FMA IA 58 Pucará je celokovové duralové konstrukce s ocasními plochami ve tvaru do T. Ty stroji zabezpečují dobrou manévrovatelnost, ale především krátký vzlet a omezení nebezpečí poškození při tvrdém přistání a startu. Start může být ještě zkrácen použitím startovacích raket na pevné palivo JATO. Bitevník je vybaven i nízkotlakými pneumatikami a Pucará může operovat z nejhorších nezpevněných povrchů letišť pouští a pamp. Odpružení podvozku je fakticky shodné s německým Ju 88.

Rozpětí Pucary je 14,5 metru a délka 14,25 metru. Hmotnost prázdného stroje je 4000 kilogramů a 6800 kilogramů je maximální vzletová. Sériové stroje dostaly výkonnější a spolehlivější motory Turbomeca Astazou XVIG s 978 koni každý. To dává stroji maximální rychlost 500 kilometrů v hodině. Drak je však předimenzovaný a při použití silnějších motorů by stroj mohl teoreticky dosáhnout i rychlosti 750 kilometrů v hodině. Dostup stroje je 10 000 metrů.

Velká pozornost byla věnována bezpečnosti posádky. Letadlo má velmi slušnou pancéřovou ochranu a nádrže na 1750 litrů paliva jsou samosvorné. Všechny systémy včetně vysouvání podvozku a klapek jsou hydraulické. Jednoduchá hydraulika je daleko odolnější proti poškození než pneumatické systémy. Vedle toho má posádka k dispozici katapultovací sedačky Martin-Baker Mk 6AP6A, které mohou být použity, i když letadlo stojí, a dvojí řízení. V případě zranění pilota může tedy se strojem letět i operátor zbraní.

Výzbroj Pucary je skutečně mohutná. Konfigurace kanónů a kulometů je inspirace z Messerschmittu Bf 110. Pod kabinou pilota jsou dva 20 milimetrové kanony Hispano-Suiza HS.804 se zásobou 270 nábojů na hlaveň. Na bocích kabiny jsou na každé straně dva kulomety 7,62 milimetrů Browning FM M2-20 s celkovou zásobou 3600 nábojů. Pod tři pylony může být podvěšena různorodá výzbroj včetně nádrží s napalmem, bomb, neřízených raket, torpéd nebo kontejner s dalšími kulomety. Lze samozřejmě podvěsit i přídavné nádrže. Od hmotnosti výzbroje se odvíjí i dolet. Při maximální možné hmotnosti výzbroje je dolet stroje jen 350 kilometrů. Při přeletové úpravě stroj zvládne uletět 3700 kilometrů.

První sériové stroje dostalo argentinské letectvo v roce 1975, a již v témže roce je čekal i křest ohněm, když byly nasazeny proti levicovým gerilám. Konflikt, který stroj proslavil po celém světě se udál v roce 1982. Před válkou o Falklandy s Velkou Británií měli Argentinci 60 Pucar. Pucara byla jediný strojem schopným operovat z malého letiště v Port Stenley. Pucary dokázaly zpomalovat britské jednotky, a jedna z Pucar dokonce dosáhla jediného argentinského sestřelu během války, kdy 28. května 1982 zasáhl argentinský bitevník britský vrtulník Westland Scout.

Argentinci ztratili v boji o Falklandy celkem 24 strojů. Pouze tři ovšem byly sestřeleny. Další tři byly zničeny britským bombardováním, šest při nájezdu speciální jednotky SAS, jeden byl poškozen při přistání a jedenáct padlo do rukou Britů jako válečná kořist. Naopak Britové se naučili Pucar obávat. Po válce o stroj projevilo zájem mnoho letectev. Vedle sousedních jihoamerických zemí jako Brazílie, Paraguay nebo Venezuela si letadlo přijeli prohlédnout i zájemci z Iranu, Iráku, Zairu, Mauretánie nebo Středoafrické republiky. Objednávky ovšem přišly pouze z Kolumbie, Uruguaye a Sri Lanky, kde si stroje zabojovaly proti Tamilským tygrům. Exportní neúspěch tkvěl nejen v nízkém servisu, který mohla Argentina poskytnou, ale malé výrobní kapacitě továrny FMA.

Celkem bylo vyrobeno 110 Pucar. Poslední z nich sjel z výrobní linky roku 1993. Během let počet letadel ve službě klesal. Kolumbijci vyřadili své čtyři stroje již v roce 1998, na Sri Lance dolétaly Pucary o rok později, a v Uruguayi v roce 2017. V říjnu 2019 bylo posledních 24 vyřazeno i v Argentině. Leč to není rozhodně konec stroje! Armáda hodlá veterány modernizovat.

Pucary dostanou nové motory Pratt & Whitney Canada PT-6A-62, radar, laserové zaměřovače, satelitní komunikaci a novou senzorovou výbavu. Tato verze bude pojmenována Pucará Fénix. Změní se také jejich určení. Z bitevníků se stanou pohraniční hlídkové stroje. Ve službě bude Pucará ještě minimálně dalších 10 až 20 let. Stroj by tak měl vydržet v činné službě neuvěřitelných 65 let.  Zda skutečně Pucará tak dlouho ve službě vydrží, ukáže budoucnost. Zájemci o tento stroj si jej ovšem mohou prohlédnout jako historický exponát již dnes. Do Velké Británie bylo jako válečná kořist odvezeno šest strojů, které jsou dnes v expozicích válečných muzeí.

Témata:  studená válka,  FMA IA 58 Pucará,  válka o Falklandy,  Argentina,  Velká Británie,  letectví a letadla,  vojenská letadla