Jak vyrobit ze špatného tanku obávanou zbraň? Italové to dokázali!

V na konci roku 1941 byla Itálie ve válce teprve rok a půl a její stav nebyl rozhodně ideální. Utrpěla řadu porážek, morálka byla nízká a v boji se ukázalo, že italské zbraně sice hezky vypadají, ale bojovat s nimi je za trest. Nejhůře na tom byli tankisté, jejichž stroje nestačily na žádný stroj protivníka. Italská královská armáda hledala nápravu, a ta měla být levná, účinná a především rychlá. Boje v Africe se pomalu chýlily ke svému hořkému konci a bylo jasné, že dalším cílem Spojenců bude právě „měkký podbřišek Evropy“, jak se Mussolinimu státu přezdívalo.

S nejjednodušším řešením přišel dělostřelecký specialista plukovník Sergio Berlese. Ten vzal původní italské tanky, odstranil z nich věž a upravil vozidlo na samohybné dělo. To bylo pojmenováno Semovente da 75/18. Na podvozku vznikla jednoduchá nýtovaná kasemata s čelním pancířem o síle 50 milimetrů a bočním pancířem 25 milimetrů. Rozměry všech podvozků byl prakticky stejné. Délka byla 4,9 metru a šířka 2,20 metru. Výška stroje se snížila z 2,3 metru u tanku na 1,8 metru u samohybného děla. Hmotnost klesla ze 14 tun na 13,1 tun a rychlost stroje byla buď 32 (s podvozkem M40) nebo 34 kilometrů v hodině (M41). Dojezd byl 200 kilometrů. Posádku tvořili tři muži. Velitel/střelec, nabíječ/radista a řidič.

Co se ovšem skutečně razantně zvýšilo byla bojová hodnota vozidla. Místo 47 milimetrového kanónu, který nestačil již v roce 1941 na žádný spojenecký tank, samohybné dělo dostalo výkonný kanón ráže 75 milimetrů Obice da 75/18 mod. 34 se zásobou 44 nábojů. Ten byl naopak schopen prorazit a zničit většinu spojeneckých tanků. Elevace byla od -12° do +22° a odměr 18° doleva a 20° doprava. Dostřel byl 9800 metrů, ale účinný dostřel byl kolem 7 kilometrů. Na kilometr dokázal prorazit 45 milimetrů silný pancíř skloněný v úhlu 45°. Vedlo toho bylo vozidlo vyzbrojeno kulometem Breda ráže 13,2 milimetrů s 1038 náboji.

S novými průbojnými náboji pak Semoventy dokázaly probít na 500 metrů pancíř 80 milimetrů. Tanky M3 Grant a M4 Sherman neměly šanci. Vzhledem k tomu, že Samoventy měly nízkou siluetu byly přímo ideální pro přepady ze zálohy a během bojů v Severní Africe připravily Spojencům nejednu horkou chvilku v řadách elitních pancéřových divizí Ariete, Centauro a Littorio. Nejúspěšnější akce se udála dne 10. června 1942 během bitvy u Ghazaly. 30 tanků M3 Granta a 10 M3 Stuart 1. a 6. pluku britské armády udeřily na italské pozice. Při ztrátě dvou tanků M13/40 Italové zničili 15 Grantů a dva tanky M3 Lee. Ani Italy nebylo radno podceňovat.

Celkem bylo vyrobeno 262 Semovente da 75/18. Před pádem Itálie byl zaváděn do výzbroje Semovente da 75/34, která se od starší verze lišil upravenou nástavbou a novým výkonnějším 75 milimetrovým kanónem s delší hlavní L/34. Rozměry stroje byly podobné jako u staršího typu. Hmotnost vzrostla na 15 tun a rychlost na 38 kilometrů v hodině. První stroje se zúčastnily obrany Říma v září 1943 proti Němcům.

Němci vozidlo velmi oceňovali a sami jej zavedli do výzbroje. Od rozpuštěné italské královské armády získali 131 Semovente da 75/18 a dalších 55 si nechali vyrobit. Celá série 141 (podle jiných zdrojů 173) kusů Semovente da 75/34 šla do rukou Wehrmachtu a SS. Ten je nasadil při obraných bojích na Apeninském poloostrově a proti partyzánům nejen v Itálii, ale na Balkáně. Několik jich předal i svým vazalům z Ustašovské chorvatské armády a Slovinské domobrany.

Samohybná děla Samovente se i přes intenzitu nasazení zachovala dodnes v mnoha italských muzeích. Pro Italy jsou tyto stroje částečně zdrojem národní hrdosti. Výkony Italů, jejich armády a jejich zbraní nebyly právě valné. Udělat z tanku, kterému se Spojenci vysmívali, samohybné dělo, kterého se báli, byl skutečně husarský kousek, na který mohou být hrdí.

Témata:  Armáda Itálie,  Semovente da 75/18,  II. světová válka,  tanky,  Benito Mussolini