V úctyhodném věku 94 let se uzavřel životní příběh Zuzany Marešové, rozené Spitzerové. Pro Českou republiku tato zpráva znamená symbolický milník, neboť Marešová byla posledním zdejším žijícím „Wintonovým dítětem“. Patřila do skupiny 669 převážně židovských dětí, kterým sir Nicholas Winton na pražském hlavním nádraží pomohl nastoupit do vlaků směřujících do bezpečí Londýna.
V červenci roku 1939, kdy jako sedmiletá opouštěla Prahu, vnímala celou cestu spíše jako dobrodružný výlet. Spolu se svými staršími sestrami Lily a Ditou seděla v kupé a z okna pozorovala plačící maminku na peróně. Tehdy jako malé dítě ještě nedokázala pochopit hloubku onoho okamžiku ani obrovskou oběť rodičů, kteří své dcery poslali do neznáma, aby je uchránili před blížící se válečnou zkázou.
Rodina Spitzerových přitom před válkou vedla spokojený život na pražských Vinohradech v ulici, která voněla čokoládou z nedaleké Orionky. Otec provozoval živnost se zubní technikou a matka se starala o domácnost. Právě matka byla tou, kdo dokázal pro všechny tři dcery vyřídit odjezd do Anglie, kde v té době již pobýval jejich dědeček.
Zuzana Marešová se o dramatických okolnostech svého záchranného transportu i o samotné existenci Nicholase Wintona dozvěděla až po roce 1990. Stalo se tak velmi překvapivě během návštěvy švédského velvyslanectví, kde ji okamžitě obklopili novináři. Od té chvíle se začala aktivně zapojovat do komunity zachráněných dětí, účastnila se besed, natáčení a našla mezi nimi mnoho blízkých přátel.
Její vztah k minulosti byl hluboce spojen s pražským hlavním nádražím, kde se stala jednou z iniciátorek vzniku Památníku rozloučení. Ten dnes připomíná dojemné scény loučení rodičů a dětí, které na začátku války navždy změnily osudy stovek rodin. Marešová si po celý život uvědomovala, že měla velké štěstí, protože se na rozdíl od mnoha jiných dětí měla po válce ke komu vrátit.
Ve svých vzpomínkách pro projekt Paměť národa, který na její smrt upozornil, často zdůrazňovala potřebu vzájemné lidské laskavosti. Nicholas Winton, kterému nikdo neřekl jinak než Nicky, pro ni zůstal celoživotním vzorem. Věřila, že k lepšímu světu stačí i obyčejný úsměv nebo drobná vzájemná pomoc mezi lidmi.
Témata: Zuzana Marešová
