Jak už server Globe24.cz informoval, ve věku 91 let zemřela Jane Goodallová, světově proslulá expertka na život primátů, zejména šimpanzů. Podle expertů svět přišel o jednoho z nejdůležitějších vědců své doby. Její poznatky v oblasti primátů jsou v mnoha ohledech až nevídané.
V roce 1960, kdy se pojmy „ekologie“ a „životní prostředí“ ozývaly převážně v biologických třídách, přicestovala Jane Goodallová do Gombe v Tanganice, dnešní Tanzanii. Jejím cílem bylo studovat šimpanze. V té době ještě netušila, jaké revoluční objevy o chování primátů učiní.
Jane Goodallové se připisuje zásluha za odhalení mnoha neznámých aspektů chování šimpanzů. Zjistila například, že konzumují maso. Také prokázala, že šimpanzi jsou schopni používat předměty, jako jsou listy a větvičky, a to do větší míry než jakékoliv jiné zvíře kromě člověka.
Přestože v počátcích svého výzkumu postrádala formální vědecké vzdělání, získala Goodallová později doktorát z etologie na Cambridgeské univerzitě. Jak sama poznamenala, to jí otevřelo dveře k vědecké komunitě.
Proslavila se díky článkům v National Geographic a několika knihám, včetně titulů pro děti. Její nejprodávanější kniha Ve stínu člověka je detailní zprávou o jejích raných studiích šimpanzů.
Z čistě vědecké práce se Goodallová přeorientovala na kariéru obhájkyně zvířat a životního prostředí, aby mohla přispět k záchraně planety. V roce 1977 založila Institut Jane Goodallové pro výzkum, vzdělávání a ochranu divoké přírody.
Institut později spustil program Roots and Shoots (Kořeny a Výhonky), který zapojuje mladé lidi od předškolního věku až po vysokoškoláky do aktivit zaměřených na ochranu zvířat a přírody. Goodallová neustále cestovala, aby propagovala své poslání.
Lidé a šimpanzi sdílí genetickou podobnost. Goodallová charakterizovala lidi jako jeden z pěti velkých lidoopů. Podle ní jsou si lidé, šimpanzi a bonobové geneticky stejně blízcí. Geneticky sdílíme až 98,6 procenta DNA.
I když lidem přisuzujeme „explozivní rozvoj intelektu“, šimpanzi nás v některých ohledech dokáží překvapit. Mají emoce, které jsou podobné, možná totožné, jako u nás, například radost, smutek, strach, zoufalství, vztek, hněv, zklamání či deprese.
Šimpanzi jsou schopni dělat věci, o kterých jsme si dříve mysleli, že je dokáže jen člověk. Mezi matkami a mláďaty nebo sourozenci vytvářejí úžasné rodinné vztahy, které můžou trvat celý život. Goodallová uvedla, že se od šimpanzů můžeme poučit, jak je důležitá raná zkušenost pro formování chování dospělého jedince.
Na muže se pak vztahuje poznatek o samcích šimpanzů, kteří se dokážou skvěle starat o mláďata. Někdy je to bratr, jindy dospělý samec pečující o osiřelé mládě. Podle Goodallové to naznačuje, že v lidském muži je rodičovský instinkt, který jsme zdědili po společném předkovi.
Šimpanzi mají i smysl pro humor. Goodallová popsala scénu, kdy šimpanz tahá za liánu před svým bratrem. Pokaždé, když ji chce bratr chytit, přitáhne ji k sobě. Když to malého šimpanze rozpláče, druhý se tomu směje.
Goodallová také pozorovala šimpanze u vodopádu, kteří vykazovali chování podobné úžasu a obdivu. Samci se naježili a houpali se ze strany na stranu, strkali do vodní tříště a házeli velké kameny. Pak jen seděli a pozorovali tu zvláštní věc, která se neustále objevovala a mizela. Goodallová se domnívá, že kdyby mohli mluvit o tomto pocitu, který je ekvivalentní úžasu, mohlo by se to proměnit v animistické uctívání živlů.
Z počátku měla Goodallová strach z predátorů. Bála se levhartů, ale strach překonala. Skutečný problém pro ni byl nedostatek peněz na studium, které bylo financováno jen na šest měsíců. Šimpanzi navíc zpočátku utíkali.
V jejím prvním díle, Ve stínu člověka, popsala dojemné utrpení šimpanzů, kteří se nakazili dětskou obrnou. Goodallová toto téma velmi dobře znala, protože obrna byla v Tanzanii endemická a v některých částech střední Afriky je boj s ní velmi složitý.
Rozhodnutí opustit vědeckou práci ve prospěch aktivismu pro životní prostředí a zvířata bylo nevyhnutelné. Šokovaly ji informace o špatném zacházení se šimpanzi v laboratořích, které se k ní dostaly na konferenci v roce 1986.
Goodallová se považovala za „potížistku“, protože podle ní je někdy nutné lidi nejprve vyvést z komfortní zóny, aby začali jednat. Jejím hlavním posláním však bylo dávat lidem naději. Zdůrazňovala, že pro životní prostředí stačí dělat jednoduché věci, třeba jít do obchodu pěšky s vlastní taškou. Důležité je volit eticky a ekologicky vyrobené produkty, pít kohoutkovou vodu, a vypínat zbytečně zapnuté spotřebiče.
Velký majetkový rozdíl mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi podle ní ztěžuje šíření environmentálního povědomí. Chybí peníze, a tak jsou lidé nuceni kácet stromy, aby měli půdu pro obživu rodiny, i když vědí, že tím půda přestane být úrodná.
Politici navíc chtějí prodat nerostné bohatství a lesy za velké peníze. Také nezodpovědné společnosti otevírají silnicemi cestu do lesa, což usnadňuje přístup lovcům a podporuje nelegální obchod s masem z divokých zvířat.
V oblastech kolem Gombe je zničené prostředí, což znamená, že tam nežijí šimpanzi. Lidé v této situaci také bojují o přežití. Proto vznikl projekt TACARE (Lake Tanganyika Catchment Reforestation and Education), zaměřený na komunitní ochranu. Tanzanský tým Institutu Jane Goodallové pracoval s místními vesnicemi.
Zpočátku místní neměli zájem o ochranu přírody, ale spíše o zdraví a vzdělávání dětí. Goodallové institut jim pomohl s novými zemědělskými metodami pro obnovu přetěžované půdy bez chemických hnojiv.
Do dvou let se půda stala znovu úrodnou. Poté se přidaly vodní a sanitační systémy, mikroúvěry pro ženské skupiny, plánování rodičovství, osvěta o HIV/AIDS a informace o právech žen a dětí. Teprve nakonec přišla na řadu ochrana přírody.
Lidé nyní souhlasili s vyhrazením deseti až dvaceti procent vesnické půdy pro obnovu a ochranu lesa. Tyto lesní plochy vytváří souvislou linii, která dává šimpanzům z Gombe možnost dostat se z jejich uzavřené lesní enklávy.
Goodallovou udivila odolnost přírody navzdory zneužívání člověkem. Popsala příběh kamenolomu v Keni, kde majitele zděsil pohled na ohromnou jizvu v zemi. Najal švýcarského zahradníka, který našel drobnou rostlinu a přivezl další. Jak rostliny rostly, opadávaly jim jehlice.
Poté zahradník objevil stonožku, která jehlice pojídala a proměňovala je v půdu. Po nějaké době se do oblasti vrátila voda a dokonce hroši. Polovina lomu slouží k udržitelnému farmaření a zřídili tam i rybí farmu.
Goodallová přiznala, že život a ekologický aktivismus nejsou černobílé. Je třeba dětem vysvětlit, že chránit přírodu v jejich okolí může znamenat jít proti zájmům otce jejich nejlepšího kamaráda, který chce na daném místě podnikat. Ekonomická krize může sice poškodit biofarmáře, ale zároveň pozastavuje developerské projekty, což dává ekologům čas na ochranu území.
Goodallová viděla v idealismu a dobrovolnictví u velmi malých dětí potenciál, který lze pěstovat. Její program Roots and Shoots má tři pilíře: zvířata, lidi a životní prostředí. Děti si můžou vybrat oblast, ve které se chtějí angažovat, ale jsou zapojeny i do periferních projektů.
Program funguje dobře, protože se děti učí žít v harmonii s prostředím a navzájem. I když dostávala mnoho pozvánek, přijala tu na 100. výroční kongres Rotary International. Chtěla zdůraznit, že každý z nás ovlivňuje svět každým dnem, a máme na výběr, jaký dopad vytvoříme.
Varovala, že jsme planetě vážně ublížili a brzy můžeme dosáhnout bodu, odkud není návratu. Není prý ale příliš pozdě. Věří ve spolupráci. Rotary má podle ní podobné poslání jako ona a její Institut. Chtěla Rotariány vyzvat k zapojení jejich dětí do programu Roots and Shoots.
Goodallová se v roce 2009 s úsměvem vrátila k době, kdy se jí říkalo „dívka z obálky“ National Geographic, i když to tehdy nesnášela. Její první kniha Ve stínu člověka se stala mostem mezi vědeckým pojednáním a populární zábavou.
Jane Goodallová, zakladatelka Institutu Jane Goodallové pro výzkum, vzdělávání a ochranu divoké přírody a Posel míru Organizace spojených národů, se narodila 3. dubna 1934 a zemřela 1. října 2025 ve věku 91 let. Po celý život neúnavně usilovala o zvýšení povědomí o hrozbách pro divokou zvěř a inspirovala k udržitelnějšímu a harmoničtějšímu vztahu mezi lidmi, zvířaty a přírodou.
Její průkopnická pozorování chování šimpanzů v Národním parku Gombe v Tanzanii od roku 1960, včetně používání nástrojů, zpochybnila dlouholeté vědecké přesvědčení. V roce 2004 obdržela od královny Alžběty II. titul Dáma-komandér Řádu britského impéria za zásluhy o ochranu životního prostředí a přírody.
Témata: Jane Goodallová
