Proč nemohli být sebevrazi pochováni na hřbitově? Do země se jejich těla ukládala jen v noci

Církev sebevraždu vždy odsuzovala a považovala ji za jeden z nejtěžších hříchů. Lidé na ní zase pohlíželi jako na čin beznaděje a slabosti. Pokud někdo spáchal sebevraždu, neočernil tak pouze sebe, ale také celou svou rodinu. Sebevražda byla také v minulosti jevem zahrnutým v trestním právu, přičemž měla vrchnost nárok zabavit majetek sebevraha, a to až do 16. století. Podle lidové víry si člověk sáhl na život, protože mu to našeptal sám ďábel. To on měl nešťastníkovi podat provaz nebo nůž. A protože sebevrah ďábla poslechl, a jeho duše proto nemohla být spasena.

Podle církevního učení nemá člověk právo sáhnout si na život. A protože sebevrah jednal proti božímu záměru, nemohl být pochopitelně spasen ani pohřben na hřbitově. Saské právo, které platilo na severní Moravě a ve Slezsku, zahrnovalo jisté výjimky, kdy mohl být ve středověku sebevrah na posvátné půdě pochován – třeba když si člověk ublížil v případě těžké nemoci nebo v pomatenosti. Ovšem sebevrahovo tělo musel před pohřbem kat popravit a následně spálit. Za to museli pozůstalí zaplatit nemalou částku. K popravování sebevrahů na našem území docházelo až do konce 17. století. A proč vlastně? Oddělení hlavy od těla bylo nutné, aby mrtvý v noci nevstával z hrobu a neškodil lidem.

Se změnou přišel až Josef II., který vydal nařízení, že hřbitovy jsou místem posledního odpočinku všech zemřelých, tedy i sebevrahů. Ovšem mezi lidmi se stále objevovaly předsudky vůči sebevrahům, ale také strach, že se tito mrtví mohou vrátit mezi živé a škodit jim. Lidé například věřili tomu, že když bude sebevrah pochován na hřbitově, uhodí do kostela či okolních stavení blesk, nebo to způsobí celé vesnici neštěstí. Proto i z první poloviny 19. století pochází zmínky o pohřbívání sebevrahů mimo hřbitov.

Kde byli tedy sebevrazi pochováváni? Mezi nejčastější místa jejich posledního odpočinku patřily (někde až do konce 19. století) křižovatky cest, hranice katastrů nebo pole. Sebevrazi byli také pohřbíváni v lesích, starých zahradách nebo u trní. Mnohdy byl nešťastník zakopán na místě, kde spáchal sebevraždu – tedy například u stromu nebo u vody.

Pohřbívání sebevrahů probíhalo výhradně v noci, za tmy, bez kněze a vyzvánění zvonů. Lidé totiž věřili, že zvonění zvonů má magickou moc a zahání bouřku a neštěstí. O tuto schopnost by pak zvony přišly, pokud by zvonily sebevrahovi na poslední cestě. Sebevrazi se pohřbívali bez rakve, často jenom v šatech nebo v obyčejném pytli. Do hrobu pak dostali předměty, kterými si sáhli na život, tedy například provaz nebo nůž.

Největší strach měli lidé z oběšenců. Věřili totiž, že duše těchto sebevrahů neopouští tělo. V lidových představách doprovázela oběšení vichřice, bouře nebo krupobití. S tím souvisí rčení, že „se čerti žení“ – špatné počasí totiž provázelo čerty, kteří si šli pro sebevrahovu duši.

Lidé také přisuzovaly magickou moc předmětům, které nějakým způsobem souvisely s oběšeným člověkem. Ty totiž měl mít pod svým vlivem sám ďábel, a ten měl pak sloužit novému majiteli předmětu. Štěstí člověku přinášela větev, na které se nešťastník oběsil, především pak provaz měl být dobrým talismanem. Tato pověra zůstala v lidovém povědomí zakořeněná až do počátku 20. století!

Kromě provazu oběšence mělo přinášet štěstí i jeho oblečení. Děvčata si přišívala kousek košile ke svým šatům, aby měla hodně nápadníků. Mladíci si zase brali sebevrahův šátek – to aby nemuseli na vojnu. Zloděje v oběšencových botách zase prý nemohl nikdo dohonit. Kati, kteří oběšeného z větve sundávali, někdy prodávali jeho šaty, přičemž si takto mohli přijít na pěkné peníze.

Vůbec největší moc měl však palec uříznutý oběšenému! Kdo pak nosil prst u sebe, vyhrával v kartách nebo se mohl stát neviditelným. Palec mrtvého přinášel štěstí zlodějům.

Témata:  sebevražda,  hřbitov