Ne každá revoluce proběhla natolik hladce, aby si vysloužila název Sametová. Stejně tak ani vzdor politice Sovětského svazu neznamená automaticky prozápadní orientaci nebo příklon k demokratickému vládnutí. Režim rumunského diktátora Nicoly Ceaușescu se sice tvářil prozápadně, ale patřil k nejtvrdším ve východním bloku.
Nicola začal s komunistickou kariérou velice brzy a intenzivně. Ve 14 letech vstoupil jako obuvnický učedník do tehdy ilegální komunistické strany a už rok později byl zadržen za sbírání podpisů k petici železničních dělníků. Za podobné přečiny byl ještě několikrát zadržen až byl roku 1936, tedy ve svých 18 letech, odsouzen na 2 roky jako nebezpečný komunistický agitátor a propagátor fašismu. Jako bonus si vysloužil půl roku navíc za pohrdání soudem a vyhnanství z Bukureště do své rodné vísky Scornicesti.
Vězení ale nenahlodalo jeho ideály, a tak se do něj krátce po svém propuštění vrací a celou válku stráví ve věznicích a internačních táborech. Tam také potkává významného komunistického předáka Gheorghiu-Deje, jehož pravou rukou se stane. Gheorghiu-Deje ho využívá jako vězeňského bouchače – Ceaușescu fyzicky trestal soudruhy, kteří podle Deje špatně pochopili komunistickou ideologie a neprovedli dostatečnou sebekritiku.
Po osvobození Rumunska Sovětskou armádou se komunistům začalo blýskat na „světlé zítřky“, roku 1947 provedli státní převrat a chopili se moci, Ceaușescu se tak postupně stává ministrem zemědělství, náměstkem ozbrojených sil a generál majorem. Do vrchního vedení si ho Gheorghiu-Dej vytáhne po čistce strany od exilových komunistů. Po smrti Gheorghiu-Deje 1965 sice Ceaușescu nepatřil mezi hlavní kandidáty na jeho nástupce, ale kvůli neschopnosti špiček Politbyra zvítězí jako kompromisní kandidát.
Ceaușescu poměrně rychle získal na popularitě, v Rumunsku tím, že uvolnil přísnou cenzuru a na západě tím, že se neúčastnil akcí Varšavské smlouvy, dokonce veřejně odsoudil okupaci Československa sovětskými vojsky. Vůči západu byla jeho politika, zejména ekonomická, velice vstřícná, a i v dalších ohledech konal nezávisle na Moskvě (například účast Rumunů na Olympiádě během sovětského bojkotu v roce 1984). To zvyšovalo jeho oblibu na západě, který v něm viděl Trojského koně východního bloku. Ale to byl chybný úsudek, protože Ceaușescu se sice snažil vymanit z vlivu Moskvy, ale inspiraci rozhodně nehledal na západě – o tom svědčí jeho obdivný vztah k jugoslávskému komunistickému vůdci Titovi i jeho návštěvy Číny a Severní Koreje.
V nich nabral inspiraci k „rumunské kulturní revoluci“ což nebyl nic jiného než příklon k Neostalinismu. Červencové teze hlásaly návrat cenzury, utužení vedoucí role strany, Ceaușescův kult osobnosti, nucené brigády a nucenou marxistickou propagandu ve všech médiích a školách. S politickými oponenty ale jednal zcela nekompromisně a tisíce jich skončilo ve vězení nebo psychiatrických léčebnách. Ukázkovým příkladem byla stávka horníků z roku 1977, jejíž předáci ho donutili k jednání a zlepšení podmínek (ovšem potom co vojáci odmítli střílet do protestantů). Do několika málo let, ale většina z vůdců zemřela na rakovinu, protože je Ceaușesco nechal 5 minut ozařovat rentgenovými paprsky.
O velikosti jeho ega svědčí že se rád nechával titulovat jako „vůdce“ a v roce 1974 obsadil post prezidenta a zároveň předsedy strany, což nebylo typické a vyjadřovalo to Ceaușescovy diktátorské ambice. Jeho plány byly často velikášské – chtěl z Rumunska učinit jednu ze světových velmocí. Své ambice zakládal na tom, že státy s velkou populací mají velkou politickou moc. Proto zrušil potraty a takřka znemožnil rozvody, které ale vedly k nebývalému nárůstu počtu odložených dětí. Podobně úspěšný byl jeho plán na těžbu ropy během Arabského embarga, které nevídaně zvedlo cenu ropy.
Ceaușescu proto chtěl rozsáhle rozšířit těžbu v Rumunsku a na stavbu těžebních platforem si půjčil na západě s tím, že půjčky snadno splatí výnosy z předražené ropy. Tento plán ale pohořel na nízké pracovní morálce dělníků a zemětřesení, které zdrželo stavební práce. Než se těžba ropy rozjela naplno, skončila ropná krize, ceny se vrátily k normálu a dluhy Rumunsku zůstaly. Ceaușescu se je snažil splatit zvýšením exportu na západ, ale to vyvolalo pokles Rumunské životní úrovně a nucené příděly jídla.
Problémy se kupily, roku 1978 zběhl na západ generál Pacepa, jeden z velitelů Rumunské státní bezpečnosti, roku 1984 byl proti němu připravován vojenský puč. Osudovým se mu staly ale až stávky, které začaly listopadu 1989. Jeho tradiční řešení, střílení do davu, se tentokrát nesetkalo s úspěchem, protože se na stranu demonstrantů přidala i značná část ozbrojených složek. Nepomohla ani jeho řeč z 21. prosince. Trvalo pouhých osm minut, než se meeting zvrhl v masový protest proti Ceaușescovi.
Následují den se proti němu postavili i velitelé armády, a tak musel z Bukureště uprchnout vrtulníkem, zanedlouho byl ale dopaden a předán armádě. Během mimořádného soudu byl i se svou ženou odsouzen národní frontou za spáchání genocidy a ekonomické zbídačení Rumunska k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl ihned po skončení procesu vykonán. Cestou na popraviště si prozpěvoval Internacionálu – o komunistické ideologii nezapochyboval. Definitivní tečku za teoriemi, že Ceaușescu nezemřel (podobně jako Hitler) učinila exhumace ostatků a testy DNA v roce 2011.
Témata: Nicolae Ceaušescu, historie
