reklama

Sněhobílé, pohádkové svatební šaty, které si nevěsta oblékne jen jednou, a pak je uloží, nebyly běžné až do relativně nedávné doby. Dříve byl pro nevěsty všech společenských tříd normou barevný svatební šat.

Jen hrstka významných žen v historii kráčela k oltáři v bílé - včetně tehdy teprve patnáctileté skotské královny Marie Stuartovny v roce 1558. A byly to teprve bílé hedvábné svatební šaty, které si oblékla královna Viktorie na svatbu s princem Albertem v roce 1840, jež se staly začátkem nového trendu.

Viktorie se vyhnula obvyklým kožešinám, zlatému vyšívání i výrazným barvám, které byly pravidlem pro tehdejší aristokracii. Ze svatebního kočáru vystoupila v prostých bílých šatech ozdobených honitonskou krajkou a korunu vyměnila za věneček z pomerančových květů a myrty.

Svatební hosté byli zmatení. Kde je všechna pompa a okázalost? Královské sňatky bývaly spíše o bohatství a politických dohodách, než o lásce, a rodiny je braly jako příležitost vyjádřit prostřednictvím nevěst svůj vliv.

Svatební šaty Margaret z Yorku byly v roce 1468 kvůli dědičným klenotům tak těžké, že ji museli do kostela přinést. Princezna Charlotte měla v roce 1816 šaty stříbrem krumplované, které tehdy stály 10.000 liber, což by v přepočtu v dnešní době činilo více než 28 miliónů korun.

Když se tedy Viktorie objevila v jednoduchých šatech, zdálo se, že se snaží záměrně o skromnost. Což byla částečně pravda. Dvacetiletá královna Viktorie chtěla při svatbě ukázat dobrý vkus a umírněnost, aby lidu naznačila, že její styl vlády se ponese ve stejném duchu.

Ale proč právě bílá? Důvodů bylo několik. S vědomím, že o jejích šatech se dozví celý svět, se královna Viktorie rozhodla nechat ozdobit šaty krajkou tradičně vyráběnou ve vesnici Honiton, aby podpořila upadající krajkářský průmysl. Na bílé, jak usoudila, vynikne umění honitonských krajkářů nejlépe.

A dalším důvodem, proč se rozhodla vzdát dědičných klenotů, těžkých látek a sytých barev, byla skutečnost, že chtěla říci své "ano" princi Albertovi nikoli jako panovnice, ale jako milující a milovaná žena.

Jak předpokládala, o jejích okouzlujícím způsobem prostých šatech se mluvilo měsíce a zpráva o nich se rozletěla do celého světa, překročila Atlantik a dostala se do kolonií. Bílé šaty se začaly ujímat nadvlády - ovšem z opačného důvodu, než z jakého se pro ně rozhodla Viktorie. Ujaly se, protože se staly novým symbolem bohatství.

V tehdejší době se většina žen vdávala v šatech, které už měly. Existovala jen jedna třída, která si mohla dovolit vlastnit cokoli bílého - vyšší společnost neboli zahálčivá třída.

Na konci 19. století neexistovaly čistírny ani prádelny. Udržovat bílé šaty stálo peníze - a koupit si bílé šaty bylo vnímáno jako krajně nepraktické, zvláště s ohledem na svatební veselí. Se vším pitím a hodováním hrozilo velké riziko, že se bílé šaty potřísní a zničí. Žádná žena z pracující třídy by si nemohla dovolit takovou frivolitu.

Až po druhé světové válce díky nástupu prosperity začaly příslušnice střední třídy kopírovat vzhled bohatých nevěst. Zmizely přídělové systémy - a ujala se tradice koupit si šaty pouze na svatební den. A když Hollywood začal na stříbrném plátně představovat defilé nevěst v bílém, zapustila tato tradice pevné kořeny.

To ovšem neznamená, že nevěsty od té doby nosí jen bílou. Brigitte Bardotová se v roce 1959 vdávala v růžové a Elizabeth Taylorová zvolila bílé šaty jen na dvě ze svých osmi svateb. Keira Knightleyová si v roce 2013 oblékla šedé šaty značky Chanel, Sarah Jessica Parkerová se v roce 1997 vdávala v černé a Julianne Mooreová si v roce 2003 k oltáři oblékla levandulovou róbu značky Prada.

A mnoho odlišných kultur i dnes nosí svatební šaty jiných barev. V Číně a Indii jsou to například červené róby symbolizující štěstí a úspěch. Tradiční svatební šaty v Nigérii jsou v jasných barvách a malajsijské svatební šaty jsou obvykle fialové nebo purpurové.