Konec demokracie, hrozba z Ruska a Číny? Nevypadá to pro Obamu dobře

Katastrofa pro americké zájmy

Turecko pod Recepem Tayyipem Erdoganem představovalo průkopníka modelu umírněného, demokratického islamismu, připomíná Diehl. Dodává, že Egypt byl stále veden stárnoucím mužem pevné ruky, který však za pobídek administrativy George W. Bushe umožnil rozkvět občanské společnosti a pokoušel se modernizovat ekonomiku.    

Od té doby obě země transformovaly své politické systémy i vztahy se Spojenými státy, podotýká editor. Výsledkem je podle jeho názoru katastrofa pro zájmy USA. "Jak se Obama připravuje opustit úřad, Turecko a Egypt se vynořují jako sesterské modely muslimského autoritářství pro 21. století, jeden islámský, druhý sekulární," deklaruje novinář. Poukazuje, že oba režimy jsou mnohem represivnější, než tomu bylo v roce 2009, mnohem méně otevřené liberálním myšlenkám a jejich nejvýraznějším rysem ve srovnání s dobou před deseti lety je antiamerikanismus.    

Erdogan a Abd Fatah Sísí, egyptský generál, z něhož se stal prezident, se podle Diehla, stali prokazatelně paranoidní v pohledu na Spojené státy. Nejenže přijímají divoké protiamerické konspirační teorie, ale také je veřejně artikulují, kritizuje komentátor. Dodává, že média pod svou kontrolou oseli propagandou, vedle které se protiamerické výpady Vladimira Putina zdají krotké. Z cesty si pak za pomoci perzekuce odstraňují občanské skupiny, politiky či novináře, které vnímají jako stoupence či vazaly USA, pokračuje Diehl.

"Sísí, který provedl puč proti zvolené islamistické vládě, viní Washington z toho, že umožnil (islamistickému) režimu dostat se k moci a USA podezírá, že je jejich cílem zničit egyptský stát prostřednictvím toho, co nazývá čtvrtou generační válkou," uvádí editor. Doplňuje, že Erdogan, zvolený islamista, který nedávno odrazil pokus o vojenský převrat, zase viní Obamovu administrativu z poskytování útočiště muži, kterého obviňuje ze zosnování puče, přičemža jeden z Erdoganových ministrů Spojené státy přímo obvinil z podpory neúspěšného převratu, proti čemuž se turecký prezident neozval.        

Turecko je člen NATO a nadále hostí americké síly, připouští novinář s odkazem, že Egypt zase představuje jednoho z největších příjemců americké vojenské a hospodářské pomoci. To však podle žurnalisty nyní vypadá jako pozůstatek dávných vztahů - nebo v Egyptském případě jako cena, kterou USA musí platit, aby se vyhnuly kompletní roztržce. Většina americké ekonomické pomoci Káhiře navíc zůstává nevyužita, jelikož Sísí odmítá poskytovat americké prostředky nevládním organizacím, které jsou podle jeho názoru součástí spiknutí proti jeho osobě, píše Diehl. Doplňuje, že Sísí i Erdogan si namlouvají Putina a nakupují ruské zbraně.

Rusko a Čína jako vzor    

Právě Putin a čínský prezident Si Ťin-pching podle Diehla pomáhají inspirovat nové muslimské modely autoritářství. Před deseti lety diktatura vypadala v globalizovaném světě, jemuž dominovaly Spojené státy, neudržitelně, v důsledku čehož se Erdogan snažil získat pro Turecko členství v EU a egyptský vládce Husní Mubárak povolil svému synovi privatizovat státní podniky či toleroval západní financování egyptských skupin podporujících demokratizaci a vládu práva, konstatuje publicista. Kritizuje, že nyní se čínský a ruský režim zřejmě snaží poskytnout důkaz, že je možné vyhnout se demokratické soutěži, potlačovat občanskou společnost, cenzurovat internet, praktikovat klientský kapitalismus, vzdorovat Washingtonu a přitom stále prosperovat.   

"Obě muslimské vlády tedy importují tyto praktiky," zuří komentátor. Připomíná, že Erdogan kopíruje Putinovu politickou cestu, když se z premiéra stal prezidentem a zároveň usiluje o ústavní reformu, která by výrazně zvýšila moc exekutivy. Od puče Erdogan zasáhl proti 50 tisícům domnělých oponentů, zatímco Sísí připravuje drakonický zákon, který již schválily Moskva a Peking, umožňující zakázat jakoukoliv nevládní organizaci se zahraničními vazbami či podporou, uvádí Diehl. Podotýká, že většina z nich je již stejně zakázána; americký občan Aya Hijazi, který vedl organizaci na podporu dětí vyrůstajících na ulici, byl dokonce uvězněn na dva roky bez soudu.     

"Je to vše Obamova chyba?" ptá se novinář. Odpověď je podle něj negativní a politiku v Egyptě a Turecku ovlivnily mimo jiné neúspěch arabského jara, vzestup Islámského státu a megalomanie tamních vůdců. Obamův pokus o nový začátek mezi Spojenými státy a muslimy, který šéf Bílého domu představil v roce 2009 v Káhiře, však očividně v těchto strategických zemích selhal, konstatuje Diehl. Soudí, že důležitým faktorem byla Obamova nestálost - jeho vláda lavírovala mezi podporou Mubáraka a jeho odstavením; varovala před egyptským pučem a pak podpořila Sísího režim.    

Obama si podle Diehla nejprve hýčkal Erdogana, aby ho následně prudce odstrčil, když začal naléhat na americkou intervenci v Sýrii. První americká reakce na pokus o puč z úst ministra zahraničí Johna Kerryho byla navíc podezřele neutrální, podotýká editor. Deklaruje, že pokud Erdogan a Sísí začali věřit konspiračním teoriím o Spojených státech, možná to je z důvodu, že neexistuje žádná racionální cesta, jak Obamovo chování vysvětlit.

Pro 44. prezidenta USA to vše skončí v lednu následujícího roku, uvádí novinář. Obamův nástupce pak podle Diehla zjistí, že čtyřicetileté pilíře amerického angažmá na Blízkém východě nahradila muslimská kotva nového globálního hnutí - nesvobodného a protiamerického.

Témata:  USA,  Egypt,  Turecko,  Barack Obama