Vymkne se situace z rukou? Svět možná čeká další válka

V nedávných íránských prezidentských volbách znovu vyhrál reformistický prezident Hasan Rúhání. Trumpova tvrdá slova jej zanechala v obtížné pozici. Rúhání by rád pokračoval ve směru, který započal jadernou smlouvou uzavřenou s Obamou, a jenž má podobu otevírání se Západu a hledání kompromisu s íránskými regionálními protivníky. Nyní však by to mohlo být považována za ztrátu tváře. Ještě podstatnější problémem pro Rúháního je, že konečnou autoritou v oblasti zahraniční politiky a strategického rozhodování má nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Sajjid Alí Chameneí. Ten nemá zájem omezovat íránské mocenské, ambice – jinými slovy aktivity Islámských revolučních gard (IRG), nejmocnějšího vojenského ústavu Íránu.

Rúhání se měl pokoušet během nukleární dohody o omezení operací uskutečňovaných IGR v Jemenu a IGR měly na oplátku mu bránit ve znovuzvolení. Nicméně, tyto vnitřní spory nikdy nevyšly na povrch a Rúhání stojí za oficiální verzí Íránu, která popírá, že by IGR vedly jakékoliv skryté aktivity. Pokud by skutečně chtěl Rúhání nějakým způsobem potlačit vliv IGR v Íránu, musel by přijít s přesvědčivým důvodem jako např., že IGR svými stínovými válkami na Blízkém východě přispívají k nestabilitě v regionu a negativně ovlivňují jak íránskou ekonomiku, tak mezinárodní pozici.

Jelikož ale tyto důvody lze uplatnit už nyní a IGR stále pokračuje ve svých operacích, je jisté, že Chameneí vnímá přínosy IGR jako větší než případná negativa. Cílem Íránu je donutit USA stáhnout se z Blízkého východu a neovlivňovat tamní rovnováhu ve prospěch jeho konkurentů, jenž společně chtějí zničit Írán a jeho spojence (libanonský Hizballáh, Asadův režim, šiítové Iránu a Jemenu). IGR v tomto ohledu provádí poměrně úspěšnou práci a v občanských válkách v Sýrii a Jemenu se ukázaly být silou, se kterou je třeba počítat.

Klíčem tohoto úspěchu jsou zahraniční vojenští  klienti, kteří se stali v posledních letech stále efektivnějšími. Před americkou okupací Iráku se klientský program IRG zaměřoval na poskytování strategických odstrašujících prostředků, a to především prostřednictvím sponzorování skupin jako Hizballáh a palestinského džihádu, které zastrašovaly Izrael teroristickými a raketovými útoky. Po pádu režimu Saddáma Husajna začala divize zvláštních sil IRG, známá jako Jednotky Quds (též Jeruzalémské jednotky) rozpracovávat metody, jak využít tyto vojenské klienty na útočnější operace.

Architektem této strategie je Kásim Sulejmaní. Časopis Times jej zařadil mezi 100 nejvýznamnějších lidí světa. Píše o něm, že pro Íránce je Sulejmaní kombinací Jamese Bonda, Erwina Rommela a Lady Gaga. Sulejmani je v Íránu považován za lidového hrdinu, který bojuje za Írán proti Západu a sunnitským nepřátelům a je schopen jim být hrozbou. Sulejmaní posiluje tento obraz prostřednictvím dovedné sebe-propagandy, spočívající např. v focení selfies na bojištích. Jeho kritici Íránu upozorňují, že by mohl stát íránským „as-Sísím“, tj. generálem, který uchopil moc v zemi, uvádí stanice BBC.   

Pyrrhovo vítězství?

Jisté je, že Sulejmaního metody nesou ovoce. Zatímco sousedé Íránu nalili miliardy dolarů na použití konvenčních zbraní, Írán investoval do poměrně levných náhradních sil, které se ukázaly být v mnoha ohledech velice účinné. Zabránily tomu, aby se Irák stal nástrojem USA a Sýrie čelila dominanci sunnitských extrémistických rebelů podporovaných koalicí USA a blízkovýchodních konkurentů Íránu (Írán má fakticky v Sýrii víc vojáků než Asadova vláda), a přesměrovaly pozornost a prostředky Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů od Sýrie tím, že vyvolaly válku v Jemenu. Íránský vliv v každé z těchto zemí narůstá, stejně jako jeho vliv v regionu.

Írán může ale přecenit své síly. Zatím se mu daří vyhýbat se konfliktu, který by jej přímo ohrožoval. I přes veškeré nepřátelství sdílí s USA touhu udržet v Iráku u moci tamní šiítskou vládu. V zemi ale fungují též skupiny, které rutinně hroz, že se zaměří na americké síly a které podporuje Írán. Pokud by USA více zasáhly v Sýrii a Jemenu, Írán by jim mohl dát povolení. Tím by se ale konflikt mohl dostat z kontroly Íránu. IRG jsou schopné vést účinnou zástupnou válku, v přímém boji proti s americkou armádou lze očekávat mnohem menší úspěch. Proto Írán se nechce pouštět do boje s USA, pokud by ale pokoušel hrát svoji obvyklou hru tvrději než obvykle, USA by mohly zatlačit stejně tvrdě zpět.

Schopnost ovlivňovat události mimo své hranice prostřednictvím zástupných skupin je jak nejdůležitějším strategickým faktorem Íránu, tak jeho největší slabinou v kontextu odcizení se Blízkému východu. Řešení tohoto paradoxu by podle Foreign Policy vyžadovalo posun v zastřešující politické a ideologické agendě Islámské republiky. Ale pokud antiamerikanismus zůstane převládajícím cílem iránského režimu a pokud bude tento cíl prosazován prostřednictvím zahraničních vojenských skupin, Íránci nepoznají mír a stabilitu.

Témata:  Írán,  Hasan Rúhání,  USA