V Německu má každý osmý dospělý velké problémy se čtením a psaním

Se svými kolegy ze vzdělávacího projektu ALFA-Mobil cestuje po Německu a snaží se postiženým dodat kuráž k překonání studu a k zapsání se do kurzů. Osvěta, jak v rozhovoru s ČTK Eppel řekl, je zaměřena i na veřejnost, neboť toto téma je ve společnosti často tabuizované.

Negramotnost je definována jako neschopnost číst a psát. "Díky všeobecné povinné školní docházce vycházíme z toho, že v Německu žádná negramotnost na rozdíl od funkční negramotnosti není," řekla ČTK Katharina Koufenová z německého ministerstva školství. Uvedla, že ministerstvo neví o žádné statistice, která by negramotnost v Německu mapovala. O funkčním analfabetismu, kdy lidé sice písmena v zásadě znají, ale sestavit a přečíst text o vícero slovech dokáží jen s vypětím sil, má ministerstvo díky studii univerzity v Hamburku naopak jasný přehled.

"Studie ukazuje, že počet funkčních analfabetů poklesl ze 7,5 milionu v roce 2010 na 6,2 milionu v roce 2018," řekla Koufenová o práci hamburské univerzity. Podle Eppela je nutné brát čísla s opatrností, protože výzkum zahrnuje jen populaci v produktivním věku bez seniorů, tedy v rozmezí od 18 do 64 let. Skutečná čísla tak mohou být vyšší.

Poznat funkčního analfabeta je složité, neboť své nedostatky skrývají. A jen málokdo může říct, že zná někoho, kdo se čtením a psaním bojuje. "Statisticky ale takto postižené potkáváme každý den, je to každý osmý dospělý," říká Eppel. Vysvětluje, že hodnocení nedostatečné alfabetizace je rozděleno do tří stupňů. "U prvního dokáže člověk rozeznat jen písmena, u druhého stupně je dovednost číst a psát omezena na úroveň slov, kdy jsou lidé schopni napsat třeba svou adresu. U třetího stupně umí lidé přečíst krátké věty a něco málo i napsat," říká.

První stupeň se podle výzkumníků týká v Německu asi 300.000 dospělých v produktivním věku, druhý 1,7 milionu a třetí 4,2 milionu dospělých. Dalších více než deset milionů lidí v Německu sice číst a psát zvládá, ale například v pravopise zaostává za standardem základního vzdělání.

Německá společnost podle Eppela ještě zcela nepřijala fakt, že miliony lidí v hospodářsky vyspělé a úspěšné zemi bojují s textem. "Lidé narození v Německu na to říkají, že to není přece náš problém, to cizinci neumí pořádně číst a psát. Ale to je nesprávný názor, problém se týká celé dospělé populace. V absolutních číslech většinu dokonce tvoří ti, jejichž mateřským jazykem je němčina," říká. "Konkrétně je to 53 procent postižených, kteří hovoří německy, kteří se tady narodili, kteří navštěvovali německé školy a kteří prošli německým školním systémem," uvádí.

Eppel poukazuje i na to, že předsudky v této oblasti jsou také mezi východními a západními částmi kdysi rozděleného Německa. "Na východě hlavně od starších slýchávám, že v bývalé Německé demokratické republice (NDR) byl přísný vzdělávací systém, takže se všichni museli učit, ne jako v liberálním západním Německu, kde si lidé mohli dělat, co chtěli. Na západě Německa zase lidé tvrdí, že to je pozůstatek z NDR, která měla problémy," říká Eppel. Konkrétní regionální statistika není dostupná, s problémem se ale potýká celé Německo.

Ty, kdo číst a psát pořádně neumí, handicap omezuje nejen v profesním, ale také v osobním životě, neboť se jen s obtížemi mohou vydat za hranice míst, kde žijí a kde okolí dobře znají. "Mohu zmínit případ jedné ženy, která nechtěla navštěvovat svou dceru v jiném městě. Nedokázala se vyznat v plánu metra a nechtěla žádat o pomoc jiné lidi," říká Eppel. "Nebo jiná žena, která když měla v týdnu schůzku na úřadě, případně se ucházela někde o místo, tak si předtím o víkendu s přítelem trasu projela, aby věděla, jak cesta vypadá, kde musí přestupovat," uvádí.

Vyznat se v jízdním řádu, koupit si lístek v automatu nebo přes internet a zorientovat se v systému veřejné dopravy je jen jedním z mnoha problémů, kterým funkční analfabeti denně čelí. "Je toho mnoho. Ať již jde o komunikaci, napsat e-mail, poslat textovou zprávu, domluvit si schůzku, podepsat smlouvy," vypočítává Eppel.

Postižení se rovněž hůře dostávají ke zdravotní péči. Překážkou není jen kontakt se zdravotní pojišťovnou, ale i samotná návštěva ordinace. "Jsou situace, kdy je potřeba v čekárně vyplnit dotazník s anamnézou. Ti lidé jsou z toho frustrovaní, takže raději formulář vrátí a řeknou, že lékaře vlastně nepotřebují," říká Eppel.

Mnoho lidí, kteří číst a psát dobře neumí, mají někoho blízkého, komu se svěřili a kdo jim se vším pomáhá, zařizuje úřední záležitosti a stará se o korespondenci. "Když o takového důvěrníka ale přijdou, když třeba zemře, přestěhuje se, zpřetrhají se pouta, tak nastává klíčový moment, kdy si člověk řekne, že se svým vzděláním něco konečně musí udělat," říká Eppel. "Zlomem také bývá to, když jdou děti do školy nebo když si postižení uvědomí, že by chtěli předčítat vnoučatům," dodává.

Ti, kdo se rozhodnou mezery ve čtení a psaní napravit, se neobejdou bez motivace. "Spolupracujeme s těmi, kteří se pořádně číst a psát naučili až v dospělosti. Fungují jako vzdělávací vyslanci a díky své vlastní zkušenosti mohou postiženým poskytnout důvěru a lépe je motivovat, protože jim řeknou, že náprava je možná, že funguje, že se jejich život zlepšil, dosáhli samostatnosti, mohou cestovat po Německu nebo psát paměti pro vnoučata," říká Eppel.

Napravovat následky ale podle Eppela nestačí, soustředit se je nutné i na příčiny toho, proč se lidé pořádně číst a psát nenaučili. "Někdo se pomaleji učí, setkává se kvůli tomu s netolerancí a posměchem," říká o jedné z příčin, proč děti na vzdělání rezignují. "Důležitá je role rodičů, aby dětem pomáhali s úkoly a zajímali se o jejich vzdělání. Někteří rodiče čas na děti nemají. Důležitá je podpora ve školách, ve školním systému se musí mnoho zlepšit. Problémem je i špatná situace v některých rodinách, například kvůli závislostem na drogách nebo alkoholu," dodává Eppel.

Témata:  Německo,  knihy