Recenze - Hříchy minulosti se čas od času vynoří a vztáhnou své pařáty po lidech, kterých se až tak nedotýkají. Jakýkoli krok do jejich hájemství může přinést takovým jedincům nehynoucí slávu - nebo tlející kosti...
Knihy Dominika Dána už nějakou dobu patří k tomu lepšímu, co lze na pultech naší autorské scény najít. Jeho témata jsou většinou podložená skutečnými fakty, třebaže ne přesně v takové podobě, v jaké je tento stále ještě tajemstvím obestřený muž čtenářské obci předkládá. Jeho osud tak trochu připomíná jiného slavného muže B. Travena (Španělská růže, Loď mrtvých), o jehož existenci se vědělo tak málo, že jeho nakladatel vypsal odměnu tomu, kdo o něm zjistí nějaké podrobnosti.
Při běžných výkopových pracech na bratislavském hřbitově jsou objeveny pozůstatky muže - což by nebylo nic tak divného. Znepokojující je hřebík, zaražený do lebky nebožtíka. Kriminalisté Edo Burger a Richard Krauz zpočátku věří, že případ uzavřou jako náhodné úmrtí, ale okolnosti jim to nedovolí. Rozkrývá se před nimi spletitá síť osudů, do nichž je uvede archivářka Marika Kovačičová, a které se táhnou územím někdejší StB a církevních hodnostářů. Ve hře jsou cenné informace, jejichž obsah může ovlivnit životy těch, kteří je potřebují zatajit; stejně jako těch, kteří se snaží objasnit důvod jejich existence. Po několika drsnějších poznáních kriminalisté zjišťují, že stopy se sbíhají u někdejšího vyšetřovatele StB, zvaného Rudý kapitán. Ale je tento muž, jehož skutečné jméno Miloučký má nádech poetiky, skutečně tím, který za tyto nitky tahá? Kdo vlastně byl zavražděný kostelník Karol Klokner a proč vůbec přišel o život? Co tají Marika a nakolik Kloknera znala? Jak do celého příběhu zapadá Ivan Canis, nová posila vyšetřovatelského týmu? Jakou roli má v tomto propletenci církev? A kolik někdejších "estébáků" se podaří vylákat z jejich bezpečného doupěte?
(zdroj: youtube.com)
Rudý kapitán se svým pojetím i náladou do jisté míry podobá úspěšnému českému snímku Ve stínu (2012, režie David Ondříček), a to nejen stejnou koprodukcí, ale i náladou - je vcelku nepodstatné, že dějové linky jsou od sebe vzdáleny kolem čtyřiceti let. Také zde je prvotní snaha objasnit zločin, která se postupně rozlévá do mnohem širšího řečiště, které zúčastněné osoby vůbec nemusí přebrodit. Najdeme tu i poměrně choulostivé téma propojení StB a církve, selhání jedinců i jejich poplatné jednání, ale vše se děje bez velkolepě prázdných, poplatně odsuzujících scén. Každá akce má svůj smysl a v poměrně složitě koncipovaném příběhu posouvá děj kupředu. Dočkáme se i tradičních aspektů akčního thrilleru, které však na rozdíl od nabubřelého hollywoodského pojetí působi skutečně domácky a tedy i uvěřitelně. Což ovšem neznamená, že jsou snad méně kvalitní nebo dokonce zpochybnitelné.
Miro Šifra, jeden z triumvirátu scénáristů (vedle něj se kromě Anny Fifíkové do této kolonky zapsal i pan režisér) přiznal, že pokud někdo bude chtít srovnávat souběžně vydávanou stejnojmenou knižní předlohu Dominika Dána, najde jisté dějové rozpory. Jedna příběhová odnož byla dokonce při tvorbě scénáře zcela vynechána, což ale není nic nového, namátkou si můžeme připomenout, že podobně naložil s látkou nedávno zesnulého Umberta Eca slavný francouzský režisér Jean-Jacques Annaud ve filmu Jméno růže (The Name of The Rose, 1986). Jak bylo vysvětleno, stalo se tak v zájmu plynulosti a zachování akčnosti, navíc ono vynechané téma by se na filmovém plátně těžko vysvětlovalo.
Mezinárodní kooperace
Už tu padlo jméno Ve stínu, v němž se sešli tvůrci z Polska, Česka a Slovenska. Není to nijak ojedinělé seskupení, stačí vzpomenout na podobně vzdáleného Konfidenta (eŠtéBák, 2012), kterého s Rudým kapitánem pojí i přítomnost polského herce Macieje Stuhra. Syn známého Jerzy Stuhra (Sexmise, Kingsize) se náročného úkolu nezalekl a nenechal se zaskočit ani složitostí jisté jazykové bariéry, byť srovnání polštiny s češtinou a slovenštinou nemusí být tak obtížné. Maciej to v tónu lehké nadsázky komentoval: "S českými herci jsem si rozuměl na 60 %, se slovenskými na nějakých 90 %. S panem režisérem ale vůbec..." A aby nezůstalo u jediné příhody, popisuje, jak byl seznámen s Michalem Suchánkem, s nímž měl drobný konflikt při hotelové snídani. "Při scéně na dálnici nás posadili do BMW s tím, že odjedou sedm kilometrů daleko a udělají záběr z dálky. Ať si mezitím povídáme. Bylo to někde na české dálnici, kolem nějaké kopce. Seděli jsme v autě a kromě těch úžasných pahorků tam naštěstí byla i mobilní síť, tak jsme vytáhli telefony a celou dobu (trvalo to několik hodin) jsme je využívali. Spolu jsme nepromluvili ani slovo."
Že jsou předchozí tvrzení vysloveně humorným popisem situace dokazuje i perfektní výkon, založený na práci do posledního detailu. Stuhrův Krauz není žádným efektním hrdinou ani lamželezem, který dokáže vytlouci středně početný oddíl záporných jedinců. Chybuje, bojí se a dokáže ukázat i civilní prožitky. Leckdy i tápe a nedokáže včas odhadnout protivníky, ale i své spolupracovníky. Skvěle mu sekunduje Marian Geišberg a Martin Finger, jejichž výkony společně se Stuhrovým tvoří páteř filmu. Záporné postavy, ač v žádném případně nepůsobí plochým dojmem, nemají sice tolik prostoru, ale jejich časově kratší výkony oplývají potřebnou dynamikou a poctivě skládají do jednolitého obrazce puzzle celého příběhu. Navíc dokáží vyvolat tísnivě nedobrý dojem, že na podobné "kádry" jsou všechny revoluce krátké.
A ještě jedna poznámka - tvůrci se velice úspěšně vyhnuli někdy až příliš násilnému vetknutí povinně atraktivní ženy, která mívá v podobně laděných filmech většinou jen marketingový důvod. Tady je jedinou výraznější postavou Zuzana Krónerová, ale i její působení na plátně ustupuje dravému toku celého příběhu, opět jej podporuje a doprovází. Zmínku rovněž zasluhuje jedno velké jméno slovenského hereckého světa. Roli církevního hodnostáře Janetky si zahrál Ladislav Chudík, pro nějž to byl vůbec poslední film v jeho bohaté kariéře.
Jak sehnat "čabajku"
Po stránce zpracování bylo velmi namáhavé ztvárnit Bratislavu těsně před rozpadem československého federativního státu - příběh je situován do léta 1992. Mnoho lokalit už dávno není v původní podobě, proto na scénu museli nastoupit trikoví mistři a vrátit ručičky času nazpět. Týká se to například obchodního domu Prior, ale také bratislavského letiště či hlavního nádraží. Štáb putoval od Prahy přes Brno, Olomouc a Bratislavu až do polské Wroclawi, ačkoliv příběh jako takový se má v drtivé většině odehrávat ve slovenské metropoli, ačkoliv Dán ji ve své knize nazývá pouze jako "naše město".
Pokud se mluvilo o tricích, bylo nutné provést implantaci nejen dnes už neexistujících budov a například krásně tryskající fontány, ale třeba i letitých a legendárních maďarských kloubových autobusů Ikarus 280.08, kterým se nejen kvůli jejich karmínové barvě říkávalo "čabajka". Na plac nemohly, protože kromě obtížně evidovaných soukromých sbírek jich v Česku a na Slovensku existuje vždy po třech kusech v muzeích, proto se muselo "podvádět" a autobusy, které vidíme hned zkraje filmu, nejsou ničím jiným než přeludem. Ovšem mistrovským. A to samé platí pro scénu na dálnici, kde se na dvojici Suchánek-Stuhr v BMW řítí tahač s cisternou. Dívejte se pozorně a budete moci opět mluvit o umu trikových kouzelníků.
Nestálo za to zamyslet se nad distribucí?
Snímek je do kin uváden ve dvou verzích, u nás bude promítana ta, kde dominuje čeština, to znamená, že slovensky a polsky hovořící představitelé jsou nadabováni do češtiny. Na jednu stranu je to záležitost pochopitelná, protože znalost našeho druhy federálního spojeneckého jazyka stále více klesá, ať jsou důvody jakékoli. Na stranu druhou tu ovšem narážíme na podobný problém jako v případě nedávno prezentovaného filmu režiséra Filipa Renče Lída Baarová. Osobně si myslím, že v případě Rudého kapitána se možná mohlo sáhnout k oné dvojjazyčné verzi, především kvůli zachování autenticity postav.
Dalo by se říci, že to je asi jediná a drobná piha na kráse celého filmu. Michal Kollár (rozhovor s ním uvedeme v brzké době) odvedl při svém režijním debutu skutečně pozoruhodný výkon, v němž se zaměřoval na detaily a nenechal se zlákat pozlátkem zběsilého střihu. Rudý kapitán dává vzpomenout na poctivé detektivky a paradoxně velkým počtem triků se dostává do pozice přirozeně se tvářícího filmu. Nenutí vás stavět se na stranu jednu nebo druhou, ani vás nevede za ruku. Kromě napětí, solidně propracované zápletky a výborných hereckých výkonů i baví. Což je u snímku takového žánru skutečná výhra.
Celkové hodnocení: 90 %
RUDÝ KAPITÁN
Hrají: Maciej Stuhr (Richard Krauz), Marian Geišberg (Eduard Burger), Martin Finger (Ivan Canis), Zuzana Krónerová (Marika Kovačičová), Michal Suchánek (mjr. Raninec), Oldřich Kaiser ("Rudý kapitán" Miloučký), Mário Kubec (Volák), Peter Šimon (dr. Lengyel), Ladislav Chudík (Janetka), Jan Vlasák (biskup), Helena Krajčiová (Sylva Krauzová), Timka Csiziová (Laura Krauzová), Peter Barták (por. Hanzel), Ondřej Malý ("Kyblík"), Attila Mokoš (mjr. Major).
Scénář: Miro Šifra, Michal Kollár, Anna FifíkováKamera: Kacper FertaczHudba: Petr OstrouchovRežie: Michal Kollár
ČR/Slovensko/Polsko, 2016, 115 min., krimithriller, do 15 let nevhodnýPremiéra: 10. března 2016
Témata: film Rudý kapitán
