Recenze - Není to nijak záviděníhodná situace, vůbec netušíte, co se děje, motají se kolem vás naprosto neznámí lidé, říkají vám jménem, které jste nikdy neslyšeli a navíc vás i sem tam bijí a patřičně vyhrožují.
Filmů, ve kterých se dva či více jedinců naprosto shodného vzhledu dostávají do více či méně komických, trapných, nepříjemných či nebezpečných situací známe poměrně hodně. Může nás napadnout Double Impact, kdy zdvojený Jean-Claude van Damme hrál dvojčata přísně rozdělená v oblasti dobro/zlo, případně ztřeštěnou komedii Jako vejce vejci (Multiplicity, 1996), kde režisér Harold Ramis nechal stavebního inženýra Douga naklonovat, aby ve svém životě stíhal aspoň něco. Nakonec jsme na plátně viděli ne dva, ale hned čtyři Dougy v podání Michaela Keatona. Kterou, zejména ženskou duši by neuhranul charismatický Alain Delon ve svém Černém tulipánu (Le Tulipe Noire, 1964)? Jako asi nejlepší filmy tohoto žánru lze označit komedii režiséra Slavínského podle Svobodovy divadelní hry nesoucí poněkud zavádějící titul Poslední mohykán (1947) s vynikajícím Jaroslavem Marvanem v hlavní roli, a zcela určitě i francouzský, příjemně rozezpívaný počin Země, odkud přicházím (Le Pays, d'où je viens, 1956), kde si zpěvák Gilbert Bécaud zahrál dvojroli hodně blízkou té, kterou nám přináší nový český film Jiřího Chlumského.
(zdroj: Bioscop/Bio Illusion)
Honza Rambousek má čtyři problémy. Za prvé: pohybuje se za hranou zákona, což je samo o sobě dost nemilé. Pak jsou tu značné dluhy, které po něm vyžaduje bezskrupulózní mafián Vytloukal. Jestliže je Honza díky předchozímu životu slušně zběhlý v elektronice, nemusel by tolik trpět a byl by schopen se s mafiánem vyrovnat, ale to by nesměl mít po svém boku komplice a kamaráda Melichara, který prakticky každou jeho akci spolehlivě zazdí. A pak tu je barmanka Andrea Drbohlavová, která si vzala do hlavy, že Honzu zbaví jeho zločineckého údělu, což mu je do jisté míry nepříjemné, protože pokud se mu nepodaří vypořádat s Vytloukalem, nemusí vůbec přemýšlet o dalším životě.
Naštěstí pro Honzu žádá Vytloukal odcizení expresionistického obrazu Dívka s granátovými jablky. Jenže zlomyslnost školáků, tma a nižší Melicharův inteligenční kvocient způsobí, že místo vysněného díla dostane Vytloukal zarámovaný evakuační plán galerie. Kritickou situaci zachraňuje nic netušící, poněkud nudný středoškolský profesor Richard Prospal, okolím označovaný za suchara. Jeho nevinná cesta na pražské školení za asistence tělocvikáře Kaliny dostane nečekaný kotrmelec ve chvíli, kdy Rambousek zjistí, že jsou si k nerozeznání podobni, téměř jako jednovaječná dvojčata. Vše ostatní je dílem okamžiku - Richard je fyzicky zpracováván Vytloukalovými poskoky a ke své hrůze a nelibosti je nucen absolvovat druhý pokus krádeže obrazu, zatímco Rambousek s Prospalovými doklady šokuje v jeho rodném městě nejen rodinu, ale i své žáky a vůbec všechny lidi okolo. Ovšem jak je v těchto komediích zvykem, nemůže to trvat věčně.
Většina komedií tohoto typu je založena na rozdílných povahových vlastnostech obou typů, a Dvojníci se vůbec nepokoušejí se tomuto klišé nijak vyhnout. Navíc se autoři příběhu kloní k další obvyklé variantě, že jeden z dvojníků záměnu vědomě vyvolal a druhý je tím pádem zcela bezbrannou obětí. Obvyklý protiklad nevýrazného jedince versus sebevědomého světáka přináší očekávané komické chvíle a pochopitelný údiv okolí. Navíc s ohledem na jistou nadsázku se vše děje velice rychle, takže nezbývá čas na zkoumání některých aspektů, které by takovou záměnu vcelku rychle odhalily.
Na Dvojnících je sympatické, že nestaví celou podívanou jen na ústřední dvojici a prakticky každá vedlejší postava má svůj specifický význam a obstojí jako smysluplná. Počínaje steroidním bijcem Bohoušem a jeho minimalistickým výkonem při originální "krádeži", přes "tělomrska" Kalinu, prahnoucím po nástrahách velkoměsta, Richardovy rodinné příslušníky, až po rozkošně záporného mafiána Vytloukala, který se sice tváří, jako by byl schopen vybílit celou městskou čtvrť, ale ve skutečnosti by si neporadil ani s malou místností. Je to typická situace, kdy vedlejší postavy ještě více umocňují namáhavý výkon hlavního představitele a dávají zapomenout na ne zrovna malý počet nelogičností. Pochopitelně se objeví námitka, že jde především o zábavu, ale i tady platí Shakespearovo a Hamletovo rčení o přirozenosti.
O namáhavosti samotného ztvárnění Rambouska/Prospala zejména po technické stránce už jsme na EuroZprávach.cz psali i poodhalili leccos ze zákulisí. Ondřej Sokol se s náročným úkolem dokázal vypořádat se ctí a nadhledem v rámci daných možností. Pro někoho bude možná mírným zklamáním, že Jakub Kohák coby Melichar nedostal větší prostor, dalo by se ale říci, že zahltit půl filmu jeho nešikovností by nepřineslo kýžený efekt. Možná by stálo za to rozšířit Rambouskovo působení ve škole, kde se s ohledem na úvodní představení Prospalových žáků nabízí nejedna zábavná varianta. Pak jsou tu ženské role, leč prakticky všechny se pohybují na rozhraní epizodních postav, majících jen podpořit rozpor mezi Janem a Richardem. Asi nejslabší co do koncepce filmu je dramatický únos Prospalovy dcery Natálky, ale i z toho se nakonec podaří vymanévrovat bez příliš odřených zad. Jako zasloužený bonbónek lze označit postavu Vytloukala, v svým rozmarně vláčným projevem Petr Nárožný dokonale zparodoval rádoby tvrdého vládce podsvětí.
V poslední době se filmařskému zájmu těší Litoměřice, toto severočeské město vedle Kleinových šestých Básnících přivítalo i Dvojníky. Filmaři se také pohybovali ve Slaném a valná část příběhu se odehrává v atypickém prostředí štvanické elektrárny, kde umění vstřícný Vytloukal úřaduje v sousedství letitých a technicky úžasných strojů. I takové oživení je velice příjemné, nepůsobí samoúčelně a nabízí komedii zajímavý boční rozměr. K tomu bych přidal, ať vědomé či neúmyslné hodnocení moderního umění, jehož kvality jsou ve skutečném světě krajně diskutabilní. Záměna s evakuačním plánem je jedním z povedených míst filmu a pro mnohé diváky může znamenat zadostiučinění, že občas považují umělecká díla za strukturální nákres rozvodové skříně elektrického proudu.
Dvojníci jsou dobře namíchanou směsí zábavy, ale nelze přehlédnout určitou schematičnost a předvídavost, kterou právě ona rozverně komická složka nedokáže přebít. Naštěstí se dokázali vyvarovat přespřílšnému odvazu a s ohledem na předkládaný děj se drží ve většině případu v uvěřitelných mantinelech. Při hodnocení je potřeba především brát v úvahu, že nejde o morální agitku na téma "Jak lump díky záměně charakterů k polepšení dospěl", nýbrž o odlehčené, s ohledem na dobu uvedení do kin jarní pojetí mnohokrát zpracovávaného tématu. Někdo mu bude věřit víc, někdo méně. Určitě však nejednou vaše koutky zamíří směrem vzhůru a třeba vás i místy napadne, co byste v dané chvíli dělali vy sami. Což v kombinaci s kvalitním hereckým obsazením nabízí příjemnou zábavu.
Celkové hodnocení: 65 %
DVOJNÍCI
Hrají: Ondřej Sokol (Jan Rambousek/Richard Prospal), Petr Nárožný (mafián Vytloukal), Jakub Kohák (Melichar), Jitka Schneiderová (Ivana Prospalová), Štěpánka Fingerhutová (Natálie Prospalová), Simona Krainová (Andrea Drbohlavová), Miroslav Etzler (tělocvikář Kalina), Milan Šteindler (Karel Louda), Petr Čtvrtníček (policista Horáček), Jan Filipenský (Bohouš), Zuzana Slavíková (ředitelka školy), Miroslav Táborský (policejní velitel), Marek Lambora (student Patrik Hrubeš), Jana Bernášková (učitelka Martina).
Scénář: Petr HudskýKamera: Asen ŠopovHudba: Elia CmíralRežie: Jiří Chlumský
ČR, 2016, 103 min., komedie, přístupnýPremiéra: 17. března 2016
Témata: film Dvojníci, Ondřej Sokol, recenze filmů
