Mutanti a radioaktivní švábi? Nenechte se mýlit, okolí Černobylu vypadá úplně jinak

Do okolí jaderné elektrárny ročně zavítají tisíce lidí. Rozpadající se město a pohled na sarkofág halící zbytky reaktoru a chladících věží i třicet let po katastrofě lákají vědce a turisty z celého světa. Vzhledem ke zbytkové radioaktivitě se ale do uzavřené zóny bez průvodce nedostanete.

Zdálo by se, že vzhledem k drsným podmínkám, které ve zdejším prostředí panují, v okolí elektrárny nic nežije. Opak je ale pravdou. Najde se zde řada starousedlíků, kteří odmítli opustit své domovy a nezemřeli na nemoci z ozáření. A řada zvířat.

Studie mezinárodního vědeckého týmu, kterou zveřejnil odborný časopis Current Biology, zjistila, že se v okolí místa radioaktivní katastrofy skvěle daří divoké zvěři.

U Černobylu se daří losům, jelenům, kancům a vlkům. Vědci je sledovali pomocí leteckého snímkování a sledováním jejich stop ve sněhu. Kvůli zákazu lovu je dokonce ve vyklizené oblasti sedminásobně vyšší počet vlků, než je jinde v kraji obvyklé.

"Netvrdíme, že radioaktivita zvířatům prospívá," komentoval výsledky zkoumání Jim Smith s univerzity v britském Portsmouthu, který studii vedl. "Tvrdíme ale, že následky lidského chování mohou být pro některé druhy zvěře škodlivější než radiace," dodal.

Výbuch v dubnu 1986 doprovázel mohutný únik radioaktivity, který zasáhl rozlehlou oblast v okolí elektrárny i v sousedním Bělorusku. Tamní úřady evakuovaly zónu, kde do té doby žilo 20 tisíc lidí, a vytvořily v ní rezervaci o ploše 2160 čtverečních kilometrů.

Černobyl očima svědků?

Zoja Šeftalovičová vzpomíná, že se její rodina o nehodě dozvěděla nepřímo přes kolegyni v práci její babičky, jejíž manžel byl vysoce postaveným představitelem KGB. „Neber Zoju ven a zavři okna. Něco se stalo," řekla tehdy babička její matce.

Život však pokračoval beze změny včetně oslav Dne práce. „Ti, kteří o nehodě věděli, tajně svým dětem dávali jód, aby zmírnili množství radioaktivních chemikálií, které se vstřebávaly do štítné žlázy. Ale zprávy o nejhorší jaderné katastrofě, která se stala 26. dubna 1986, se na veřejnost dostávala až postupně."

„Učitelé vědy svým kamarádům říkali o podivném selhání Geigerových detektorů ve třídách. Řidič taxíku na noční směně mluvil o autobusu plném dětí představitelů komunistické strany a jejich zavazadel, který uprostřed noci směřoval pryč z Černovic. Návštěvnice z běloruského Gomelu vyprávěla o tom, jak ji najednou zastihl černý déšť, po kterém měl vzduch kovovou pachuť. Všimla si, že se barva odlupuje ze zdí," vypráví.

Začaly se také podle ní šířit různé teorie o tom, jak se bránit radiaci. Ze zeleniny například nejedli vnitřek a slupku, protože tam se měla radiace usazovat. Vodka sloužila jako univerzální prevence.

„Politici rozhlasem a v televizi lidi ujišťovali, že jsou v bezpečí a že je riziko pouze minimální. Geigerovy čítače byly z univerzit a škol zabaveny. Bezpečná úroveň radiace v potravinách byla v tichosti navýšena a potraviny vypěstované v oblastech vystavených chemikáliím byly prohlášeny za bezpečné ke konzumaci."

Státní média také podle ní bagatelizovala zahraniční zprávy, které před nebezpečím varovaly, a prohlašovala je za zbytečné podněcování k panice a nepodložené pomluvy. „Babička mamince říkala: ‚Prosím tě. Tohle není kapitalistický divoký západ. Kdyby tu opravdu byl nějaký problém, Strana by byla v ulicích s megafonem, nesnažila by se to skrýt'.

Šeftalovičová pak uvádí, že doteď ani ona, ani její rodina nevědí, jak velké dopady na jejich životy černobylská katastrofa měla. Vysvětluje, že se z původního popírání problému stala vhodná příčina všech zdravotních problémů. Dodává ale, že oficiální počet mrtvých, který je menší než 50, je podle ní nesmyslně malý, protože nepočítá s tím, jak katastrofa dolehla na obyvatele Ukrajiny, Běloruska i částí Ruska.

Témata:  Černobyl,  Ukrajina,  katastrofy