reklama

Dávno pryč jsou časy krasopisu a plnicích per. Ve Finsku už od roku 2016 není pro žáky prvního stupně povinné psaní vázaným písmem. Ve Spojených státech byla v roce 2015 ve 45 státech tato výuka volitelná, ale 14 z nich o dva roky později učinilo krok zpět. Psaní rukou, které se ve škole dál vyučuje, není mrtvé. Je však stále více vytlačováno klávesnicemi a mnozí dospělí nevezmou nikdy pero do ruky.

Experti ujišťují, že ruční psaní je pro výuku dětí zásadní. Podle studie, kterou realizovala v roce 2014 pedagožka Laura Dinehartová z Floridské mezinárodní univerzity na vzorku 1000 žáků, děti, které nejlépe píší, mají výrazně lepší výsledky v matematice a ve čtení. "Zvládnutí ručního psaní se zdá být spojeno se schopností vlastní regulace, kontroly emocí a učení, což jsou vlastnosti, které škola vyžaduje," soudí vědkyně. Psycholožka Virginia Berningerová z Washingtonské univerzity sledovala žáky druhého stupně a dospěla k závěru, že děti jsou rovněž více kreativní, když píší rukou, tvoří složitější věty a delší texty.

Ruční psaní a psaní na klávesnici neaktivuje tytéž zóny mozku. "Když píšeme rukou, představíme si písmeno, než ho napíšeme, a pak ho reprodukujeme pohybem ruky. Na klávesnici stačí najít správné písmeno a ťuknout. Pokud jde o motoriku a mentální projev, nemají tyto dva způsoby psaní nic společného," ujišťuje Jean-Luc Velay z univerzity Aix-Marseille.

Psaní rukou nás nutí používat mozek: je třeba strukturovat myšlenky, syntetizovat, sáhnout do paměti. "Udržuje to mozek na takové úrovni aktivity, která zpomaluje stárnutí. Je to přínosné jak z hlediska kognitivního, tak motorického: psaní rukou, kterému jsme se dlouho učili jako děti, vyžaduje přesnou kontrolu prstů a zápěstí a umožňuje udržovat si zručnost," říká vědec.

Když se chopíme pera, abychom cosi napsali, dáváme tím více ze sebe. Na papíře se ruka pohybuje menší rychlostí, než když ťukáme do klávesnice: váhá a dává si načas, aby lépe vyjádřila myšlenku, city. A představujeme si, jak bude reagovat adresát, až to bude číst. "Na papíře píšeme méně banalit než na klávesnici," prohlašuje lingvista Alain Bentolila.

"Nikdy bych nevyznával lásku textovou zprávou, ani bych nezvolil tento způsob komunikace, abych vyjádřil soustrast příteli, který přišel o matku," dodává. Naše psaní je osobní: někdy nás zrazuje a odhaluje, ale umožňuje nám komunikovat s druhými autentičtěji.

"Ruka zklidňuje myšlenky, zatímco brutalita úderu má tendenci je zrychlovat, převracet myšlenky jednu přes druhou," pokračuje Alain Bentolila. Ruční psaní, které má daleko k omezením délky tweetů, nás smiřuje s jistou pomalostí a snad až přináší radost z psaní. A dokonce i přes svou zálibu v sociálních sítích a výměnách na WhatsAppu si i mladá generace zachovává jistou zálibu ve starém dobrém ručním psaní: 75 procent mladých Francouzů ve věku od dvanácti do pětadvaceti let má podle studie institutu Oxford/Ifop z roku 2016 pocit lepšího soustředění, jestliže píše rukou, a 69 procent se cítí být kreativnější.

Terapeutické psaní, kdy dáváme na papír své problémy, nám pomáhá více se odhalit, ponořit se tělem i duší do aktu psaní.

Loading...
reklama