Den české státnosti připomíná památku svatého Václava, významného českého knížete, který byl zavražděn v roce 935. Jeho postava zůstává symbolem české státnosti a tradic, a tento den se váže k oslavě národní identity. Proč tomu tak vlastně je?
Svatý Václav, jakožto významná postava českých dějin, byl zřejmě mnohem komplexnější, než jak ho líčí legendy. Podle PhDr. Jana Zelenky, odborníka z Historického ústavu AV ČR, existují otázky ohledně okolností jeho smrti a skutečné motivace za jeho vraždou. "Realita se zřejmě diametrálně lišila od toho, jak tohoto českého panovníka a světce vykreslují legendy," uvádí Zelenka v rozhovoru pro naši sesterskou redakci zpravodajského serveru EuroZprávy.cz. Jeho slova naznačují, že historické události mohou být mnohem složitější a nuancovanější, než jak jsou tradičně prezentovány.
Svatý Václav je skutečně jednou z nejznámějších postav české historie, ale realita jeho života zůstává zahalena mnoha tajemstvími. Zelenka říká, co o něm vlastně víme: "Mnoho ne. O Václavovi hovoří jediná historická zpráva, která byla zapsána několik desetiletí po jeho smrti, a knížete navíc ani nejmenuje." Tato informace naznačuje, že historické záznamy o něm jsou velmi omezené.
Zelenka dále poukazuje na to, že "saský kronikář Widukind ve své kronice poznamenal, že bratr českého knížete Boleslava (I.) měl být pravým křesťanem a bohabojným mužem." To nám poskytuje určité vodítko o Václavově pověsti, ale zároveň ukazuje na nedostatek konkrétních informací, což činí obtížným vytvořit jasný obraz o jeho osobnosti.
Ačkoli se o Václavovi hovoří ve zmíněné kronice, většina poznatků o jeho životě pochází podle Zelenky "z legend," které jsou často stylizované a nesou s sebou množství symboliky. To podtrhuje potřebu kriticky zhodnotit, co je skutečně historické a co je produktem pozdějších mýtů.
Expert na českou historii zde upozorňuje na zajímavý aspekt historických pramenů, když říká: "Problém není ani tak množství dokumentů. O Václavovi se již v 10. století psalo rozhodně více, než o dalších domácích panovnících." To naznačuje, že i když existuje více záznamů o Václavovi, většina z nich je spojena s legendami, které nejsou vždy spolehlivým zdrojem informací.
Dále vysvětluje: "Václav vystupuje v podstatě pouze na stránkách legend, které představují specifický druh pramene." To podtrhuje, že legendy nejsou určeny k tomu, aby vyprávěly historicky přesné příběhy, ale spíše slouží k oslavě a idealizaci postavy. Zelenka dodává, že "v centru zájmu legendy stojí 'martyr', česky 'svědek', jenž měl způsobem svého života i případnou smrtí následovat Krista." To ukazuje, že autory těchto legend zajímala spíše náboženská symbolika než historická fakta.
Zjednodušeně to shrnuje: "Existoval jakýsi univerzální předobraz světce, který měl určité atributy." Tento univerzální obraz se poté adaptoval na různé historické postavy, což ztěžuje odlišení skutečných událostí od mytologie. Zelenka správně podotýká, že "rozklíčovat, do jaké míry čteme v legendě o konkrétní osobě, nebo nám je pouze nastaveno zrcadlo ideálu, zůstává obtížné." Toto rozlišení mezi realitou a legendou je klíčové pro pochopení, jak je svatý Václav vnímán v české historii.
Historik také zpochybňuje tradiční obraz Václava jako „mnicha na trůně“ a říká: "Vykreslit hlavní postavu jako mnicha, jenž se zříká světských potěšení, patřilo ke klasickým metodám legendistického žánru." Tento pohled naznačuje, že legendy často idealizovaly jeho postavu a vynechávaly méně svaté aspekty jeho života, jako je například to, že "byl ženatý a s jistou souložnicí měl navíc syna."
A dále upozorňuje na reálné okolnosti a dodává: "Mnohoženství urozených bylo běžné." To ukazuje, že i když je Václav prezentován jako svatý, jeho životní styl byl v kontextu doby běžný a nezapadal do obrazů svatosti, jak byly tehdy koncipovány.
Další část rozhovoru zmiňuje složitou politickou situaci: "Předpokládáme, že v české společnosti probíhal postupný proces, kdy se v rámci kmenového společenství postupně utvářela vrstva knížecích rodin." Zelenka tím podtrhuje, že Václav byl jen jedním z mnoha mocenských hráčů, a přestože jeho rodina nakonec získala dominanci, "těžko hodnotit Václava jako individualitu."
Když se diskutuje o jeho smrti, Zelenka říká: "Osobně se kloním k názoru Dušana Třeštíka, že šlo o náhodu." Tento postoj poukazuje na složitost a nejasnost historických událostí, kde je těžké říci, co přesně vedlo k tragédii, a ukazuje, jak mnoho faktorů se na situaci mohlo podílet. Důležitost této události je proto spíše symbolická než historicky jednoznačná.
Po Václavovi nám v Čechách zůstalo jeho posmrtné "životní" dědictví, které z něj učinilo symbol české státnosti a patrona dynastie Přemyslovců. Václav byl považován za věčného knížete, v jehož jménu vládli další panovníci. Boleslav, jakožto propagátor Václavova kultu, přenesl jeho tělo do Prahy, což se chápalo jako ekvivalent kanonizace. Tento krok měl za cíl posílit moc Přemyslovců a zajistit Praze zisk arcibiskupství.
Václavova smrt je připomínána 28. září, kdy se slaví "Den české státnosti". Tento den vyvolává debaty o vhodnosti spojení státnosti s křesťanským kultem v ateistické společnosti. I když je Václav považován za symbol české státnosti, jeho doba byla poznamenaná feudálním zřízením, zatímco současný stát se opírá o demokratické principy.
Expert na historii se domnívá, že bychom se měli zaměřit na moderní osobnosti, jako je Tomáš Garrigue Masaryk, a jeho humanistické ideály, místo abychom se příliš upínali na vzdálenou minulost. To by mohlo pomoci čelit současným výzvám, které se s událostmi před více než tisíci lety příliš nesouvisejí.
