Tento trend podle profesora začalo za časů Ivana Hrozného, kdy se Rusko rozšiřovalo tempem 130 čtverečních kilometrů denně. V gramotnosti a HDP ale za světovými velmocemi zaostávalo a to prý Rusku zůstalo dodnes.
Země se sice může pochlubit obrovskými úspěchy, Petr Veliký porazil Karla XII., car Alexandr I. porazil Napoleona a Stalin vyhrál nad Hitlerem, i přesto jde ale podle profesora o relativně slabou zemi. Prohrála například krymskou válku, nebo rusko-japonskou válku a stala se tak první evropskou zemí poraženou asijskou mocností. Prohrála také studenou válku.
Podle profesora za tím stojí především vojenská a průmyslová zaostalost. Snaha dohnat Západ tak vedla k průmyslovému cyklu státem řízeného růstu a stagnace. Magazín uvádí, že podle analytiků tento trend skončil až s příchodem marxismu-leninismu a kapitalismu, pravda je ale prý opačná.
Putin se opět vrátil k dohánění západních zemí, začíná ale s jinými startovacími podmínkami. S rozpadem Sovětského svazu totiž Rusko přišlo o pět milionů kilometrů čtverečních území, tedy o plochu větší, než je celá Evropská unie. O síle země ale nerozhoduje její rozloha, nýbrž ekonomický rozvoj a lidský kapitál. I zde ale podle profesora Rusko upadá a vytváří pouhé 1,5 procenta globálního HDP.
Spojené státy si tak nadále drží světovou dominanci a na scénu přichází také Čína,, která, narozdíl od Ruska, nemusí řešit problém s islámem. K němu se v zemi hlásí 15 procent obyvatel.
Světová dominance je ale pojem velmi vrtkavý. Němce a Japonce zbavily pocitu nadřazenosti války a bomby, Francii a Anglii pro změnu historický vývoj. Rusko se ale stále nevzdává, poháněno několika úspěchy z dob dávno munilých.
Kotkin dodává, že Rusko se nyní pohybuje na hranici mezi sbližováním se Západem a uraženým odvracením se na Východ. Země navíc skoro vůbec nemá přirozené hranice, a proto se uchyluje k defenzivní agresivitě formou růstu a expanze do okolních zemí.
Rusko podle profesora představuje unikátní civilizaci a má pravdu v tom, že uspořádání světa po studené válce není vyvážené a spravedlivé. Nejde však o zradu, ale o nevyhnutelný výsledek porážky, kterou Rusko utrpělo.
Závěrem komentáře profesor tvrdí, že Rusko sice má sice právo veta v Radě bezpečnosti, jeden z největších jaderných arzenálů na světě a globální vliv formou propagandy, ani to ale nestačí, pokud nemá vysokou produktivitu a finanční vliv.
