Hromadně nás znásilnili, před mýma očima mi zabili dítě. Kéž bych byla mrtvá, říká uprchlice

"Viděli jsme vojáky, jak kopou jámu pro masový hrob. Bylo nás tam pět žen i s dětmi, některé ještě nemluvňata," popisuje Rashida Begum chvíle, kdy se jí zhroutil svět. Vojáci poté ženy odtáhli do domu, kde je hromadně znásilnili. Malé batole bylo Rashidě Begum vytrženo z náručí a před jejími očima popraveno.

"Všechny jsme plakaly a křičely, jenže vojáci nám nerozuměli. Potom, co jsme ztratily vědomí, nás zanechaly v domě, který následně podpálili," vypravuje žena. Myslela si, že je mrtvá, ale když ucítila, jak jí plameny pálí kůži, probudila se. Z domu utekla nahá a schovala se v polích. Rashida Begum sice přežila, ale její rodina je ztracená.

"Přála bych si, abych tehdy umřela, protože bych na to nemusela už vzpomínat," říká žena, které vojáci zabili rodiče, dítě i manžela. Pětadvacetiletá žena však zůstala na živu a nyní ji spaluje vášeň po pomstě. "Doufám, že je všechny oběsí. Jedině tak se možná dočkám klidu," tvrdí přeživší.

Rashida Begum není ve svém trápení sama, podobnou brutalitu zažilo tisíce žen, které utekly před etnickou čistkou do Bangladéše. Barma tvrdí, že cílem vojenských operací je čistka se cílem vypátrat teroristy, podle humanitárních pracovníků je však situace daleko vážnější. jenom na hranicích s Bangladéšem nyní žije v táborech přes 600 tisíc Rohingů, kteří se nemají kam vrátit.

"Jedna z nejobávanějších zbraní v rukou armády je masové znásilňování žen," tvrdí organizace Human Rights Watch. Barmská armáda však obvinění odmítá a tvrdí, že k násilnostem dochází je v sebeobraně, když etnická menšina brání vojákům ve výkonu práce. OSN ovšem situaci v Barmě (Myanmaru) označila za učebnicový příklad genocidy.

Podle humanitárních pracovníků je těžké odhadnout, kolik žen bylo znásilněno, mnoho z nich o svých zkušenostech nemluví a snaží se na ně zapomenout. Lékaři bez hranic však urgují oběti, aby vyhledaly lékařskou pomoc. Někteří proto učí uprchlice píseň, ve kterých je nabádá k tomu, aby s k lékaři dostavily co nejdříve.

"Samozřejmě jsou traumatizované, bojí se těhotenství a sexuálně přenosných nemocí. Přesto zdejší ženy jsou determinované postarat se o své děti. Musí nakrmit potomky a nemyslet na prožité peklo," tvrdí pracovnice Aerlyn Pfeil. Jenom hrstka znásilněných žen dostala zdravotnickou pomoc, polovinu z nich přitom tvořily ještě nezletilé dívky.

S podobným traumatem se rozhodla svěřit i sedmatřicetiletá Aisha. Tu manžel ve strachu před vojáky opustil a utekl, nechal tak ženu a pět děti napospas osudu. "Už ve dveřích jsem viděla, že po mě něco chtějí. Jeden vstoupil do místnosti a namířil na mě pistolí. Moje děti byly zbity a pak utekly, doteď nevím, kde se nachází," popisuje matka pěti dětí.

Rohingové mluví jinou řečí, než je národní barmština. Vojáci jim tak v naprosté většině případů nerozumí. Aisha však barmsky uměla a slyšela každé slovo, které vojáci řekli. "Vyhrožoval, že mě zabije. Jestli se pohnu, jestli zakřičím, tak mě zabije," popisuje žena hrůzné okamžiky. Nakonec musela nehybně ležet a čelit namířené zbrani, zatímco ji voják znásilnil.

"Pokaždé, když si na to vzpomenu, tak se rozbrečím. Proč to udělali, proč mě?" ptá se Aisha. "Znásilnili mnoho žen ve vesnici, protože věděli, že nechceme odejít. Používají sexuální násilí na ženách jako válečnou zbraň, aby nás vyhnali," domnívá se žena a doufá, že pokud bude svět informován o nelidských poměrech v Barmě, pak by se mohlo konečně něco změnit.

Podle Aerlyn Pfeil je zarážející ještě jiná věc. "Chybí nám tu zásoby, kromě jídla a vody potřebujeme i oblečení. je neuvěřitelné, že spoustu žen stále nosí ty samé sukně, ve kterých byly znásilněny, protože nemají nic jiného, do čeho se můžou obléknout," řekla humanitární pracovnice. "Je to srdcervoucí, když je vidím, jak si i tři měsíce po znásilnění musí obléknout pořád tu samou sukni," dodává.

Témata:  znásilnění,  Barma,  uprchlíci,  Rohingové