Největší katastrofa českého letadla? Pád do Zlatých písků

Bylo půl desáté dopoledne, když se před čtyřiceti lety po neúspěšném přistání zřítil v Bratislavě letoun Iljušin Il-18B do vod v oblíbené rekreační oblasti Zlaté písky. Na místě zemřelo 76 lidí - zachránili se jen tři, dva muži z Prahy a jeden Francouz.

Teprve vyšetřování objasnilo, že nehodu způsobila posádka. Nedodržela stanovené postupy a pak sérií řetězících se chyb poslala letadlo k zemi. Ale zpět k posledním chvílím letu... Iljušin přistával jen se dvěma motory - zbývající dva na pravé straně stály. I to způsobily chyby posádky.

První přiblížení k letišti se nepodařilo a letadlo se začalo připravovat na otočku a další pokus. K němu už ale nedošlo. Opět vinou posádky stroj ztratil rychlost a vztlak a po křídle se zřítil do vody Zlatých písků. Tam se trup rozlomil a letadlo se potopilo do sedmnáctimetrové hloubky.

Nad hladinou zůstal trčet jen ocas. A v něm jediní lidé, kteří nakonec přežili. Brzy po pádu se vzpamatovali, ale nemohli se z trupu dostat ven. Nešlo otevřít dveře ani vyplavat, tak začali bušit do stěn letadla. To už jim plavali na pomoc první rekreanti, kteří se stali svědky pádu letadla. Ti také jako první udělali dovezenou rozbrušovačkou díru do trupu a čtyři nešťastníky vytáhli ven. Jeden z nich pak ale zraněním podlehl v nemocnici. Všichni ostatní zemřeli na zranění způsobená pádem a někteří údajně i utonuli.

Československé letectví tehdy stíhala série katastrof - skoro pravidelně jednou za rok nebo dva padaly letouny ČSA doma i v zahraničí, případně se tu zřítily stroje jiných aerolinek. Bylo důležité zjistit, proč se stala tragédie v Bratislavě. A výsledky šetření pak skutečně změnily ČSA a výchovu pilotů tak, že to byla dodnes poslední velká tragédie českých (československých) aerolinek.

První malý omyl

Co se tedy stalo? Na počátku bylo malé nedorozumění. Když se letadlo přibližovalo do cíle, s dispečerem si posádka ověřovala vzdálenost od letiště. Všichni se ale navzájem přeslechli - letadlo bylo ve skutečnosti o 15 kilometrů blíže k letišti a o 300 metrů výše, než si všichni mysleli. Sestup tak měl být prudší a rychlejší.

To se posádka snažila později dohnat - klesala ale dvakrát rychleji, než doporučoval manuál letadla. Příliš vysokou rychlost letadla pak piloti kompenzovali vysunutím podvozku. Stejně ale museli zase vystoupat, aby nějakou rychlost ztratili - tím ale znovu nabrali na výšce.

Řešení mohlo být jednoduché - dispečeři mohli pilotům povolit jeden sestupný okruh nad letištěm a všechno by dopadlo dobře. Nicméně i přesto se posádce podařilo dostat před letištěm na správné místo, výšku i rychlost (2700 metrů před začátkem dráhy v rychlosti 160 km/h). Stačilo jen přistát.

Posádka vrší zásadní chyby

Jenže posádka byla z divokého tance v oblacích pořádně vystresovaná a začala vršit chyby. Před přistáním měl pilot zvýšit tah motorů a zvětšit úhel klesání. Teď přišla byla první chyba: namísto přidání plynu posádka motory nastavila na pozemní volnoběh.

Kvůli nastavení volnoběhu se automaticky odstavil motor číslo tři a stroj udělal, co měl - nastavil listy vrtule do "praporovací polohy", tedy kolmo proti směru letu, aby kladly co nejmenší odpor. Úkolem mechanika bylo "zapraporovat" motor číslo tři ještě ručně. A tehdy udělal fatální chybu...

Mechanik se zmýlil a zapraporoval motor číslo čtyři. Tento omyl je zaznamenán i v poslední odvysílané konverzaci z letadla, kde zní jeho naléhavá otázka: "Ona to byla čtyrka, ano?" V tomto zmatku a bez dvou motorů na jedné straně se pilot rozhodl zopakovat přistání a okruh zopakovat. Letadlo se začalo naklánět na pravou stranu, kde motory nefungovaly a jen těsně minulo řídící věž.

Osudový přehmat

Ani tak nemuselo být všechno ztraceno - to se ale stalo poslední chybou hned vzápětí. Palubní mechanik se pokusil čtvrtý motor spustit. I když se vrtule začala vzduchem roztáčet, zvedla zároveň odpor na pravé straně letadla a to už byla poslední kapka. Letadlo zaletělo za obzor a spadlo do vody.

Tohle všechno se vyšetřovatelé dozvěděli až později, když rekonstruovali nehodu. Poučení z chyb vedlo zásadním změnám v letecké dopravě a její bezpečnosti v Československu. Všechna letadla byla vybavena druhou černou skříňkou - zapisovačem hovorů v kabině posádky.

Posádky letadel, zejména piloti, byly pak lépe vyškoleny a důrazně vedeny k dodržování předpisů. Po skončení letů navíc začaly posádky vyhodnocovat letové záznamy a záznamy své komunikace s dispečery. Ještě později technika dovolila vývoj prvních moderních simulátorů, kde si posádky mohly poprvé nacvičit krizové chvíle ve vzduchu. To všechno vedlo k tomu, že ČSA už žádná podobně tragická havárie už nepotkala. K dnešku dlouhých čtyřicet let.

Témata:  letectví a letadla