Rok 1842 byl pro Brity tragický. Na Blízkém východě dostali víc na frak než Američané

Ve 20. letech 19. století byl na tom Afghánistán jako mnohokrát ve své historii. Rozhádaná země bez jednotné vlády, kde každý válčil s každým. Objevil se však muž, který dokázal postupně potlačit každý odpor. Dóst Muhammad Chán (1797-1868) byl členem významné rodiny z Kandaháru, podařilo se mu postupně ovládnout většinu země a v roce 1825 se stal emírem Afghánistánu.

Ve 30. letech se dostal do sporu s vládci indického Paňdžábu o Péšavar, který kdysi patřil k Afghánistánu a nyní ho ovládali paňdžábští Sikhové. Roku 1837 se skutečně armádě Dóst Muhammada podařilo dobýt. Vládci Paňdžábu však ani zdaleka nebyli poraženi a požádali o pomoc své britské spojence.

 Ti celou situaci sledovali se značným znepokojením. Pokud by se Afghánistán skutečně sjednotil a spojil se odbojnými kmeny v Pákistánu nebo Iránem, mohl znamenat značné nebezpečí pro jejich koloniální vládu nad Indií. Navíc velikou roli hrála i obava z Ruska. Britové tehdy s Rusy vedli ve Střední Asii studenou válku, kterou dnes nazýváme jako „Velkou hru“ a Afghánistán v ní hrál klíčovou roli.

Obě strany se zemi snažily, když ne ovládnout, tak alespoň nějakým způsobem dostat na svoji stranu. Pokud by Afghánistán ovládli Britové, Rusově měli obavu, že pokud by vypukla válka, mohla by britská vojska vtrhnout z jeho území do ruské Střední Asie a ohrozit tak i Sibiř. Naopak pokud by neklidnou zemi ovládli Rusové, Britové měli strach z ruské invaze do Indie a jejich pochodu k Indickému oceánu.

Britové tedy začali již v roce 1837 chystat invazi do Afghánistánu. K té dal záminku v roce 1838 sám Dóst Muhammad. Ten chtěl získat pomoc proti britským spojencům Sikhům, a tak obnovil diplomatické vztahy s Ruskem. Car Mikuláš I. poslal na jeho dvůr velvyslance, který měl dohodnout případné spojenectví a případně dohodnout i íránsko-afghánskou protibritskou alianci. To si vláda jejího veličenstva královny Viktorie nedala líbit a spojená vojska Britů, Sikhů a Východoindické společnosti o síle 20000 mužů pod vedením generála Sira Willoughby Cottona roku 1839 vtrhla do Afghánistánu.

Vše šlo lépe, než se zdálo. Vojska za malého odporu obsazovala jednu pevnost za druhou a brzy dosáhla Kábulu. Dóst Muhammad byl zrazen svojí 6000 armádou, která se rozprchla, a sám Dost se uchýlil do exilu. Britové místo něj jmenovali emírem Šáha Šudžu, který byl svržen roku 1809 a od té doby žil v emigraci pod ochranou Britů v Indii. Po celé zemi byly rozmístěny posádky, zavedena britská správa a zavládlo zdání klidu.

Klid byl však skutečně zdánlivý.  Obyčejní Afghánci přítomnost vojáků na svém území velmi těžko nesli. Kmeny a místní mocné rody neuznávaly autoritu Šáha Šudži a v klidu se je Britům dařilo držet jen díky štědrým úplatkům. Britové také nedělali nic, aby Afghánce získali na svojí stranu. V Kábulu byli často vidět opilí britští vojáci.  Ba co více, Britové si dokonce často začínali s afghánskými ženami. Mezi britskými vojáky se dokonce objevila rýmovačka: „A Kabul wife under burkha cover, Was never known without a lover“, tedy volně přeložena „Žádná vdaná z Kábulu skrytá v burce, není bez milence“. Dokonce se objevily i případy, kdy se Afghánky provdaly za Brity.

To vše Afghánce značně pobuřovalo a brzy se objevil živelný odpor, do jehož čela se brzy postavil Dostův syn Wazir Akbar Chán. V první řadě se povstalci zaměřili na malé posádky. Jejich prioritním cíli se stali Britové, důstojníci a představitelé nového režimu. Nejvýše postavenou obětí se stal generální guvernér Alexandr Burnes, na kterého měli Afghánci zvláště spadeno, protože rád pořádal erotické dýchánky s Afghánkami. Do roku 1841 se museli Britové stáhnout z většiny afghánského území a zůstali obklíčeni v Kábulu.

Britové se pokusili s Afghánci vyjednávat. Britský rezident Williama Hay Macnaghten měl však údajně chystat Akbara Chána. Chán jej během jedné schůzky nechal zabít a jeho nahé tělo přivázané za koně bylo smýkáno ulicemi Kábulu. Situace se stávalo pro Brity čím dál tím více nebezpečnou a nový velitel generálmajor William George Keith Elphinstone žádal o posily. Ty se však přes tuhý odpor v horských průsmycích do Kábulu nemohly dostat. Dne 2. prosince 1841 vypuklo v Kábulu povstání, které se Britům podařilo potlačit. V dalších týdnech se Elphinstone pokoušel vyjednávat s Akbar Chánem podmínky odchodu. To však k ničemu nevedlo.

Dne 6. ledna 1842 dal Elphinstone rozkaz ke stažení z Kábulu do pouhých 90 kilometrů vzdáleného Džalálábádu, kde byla stále silná britská posádka, která držela cestu do Indie a tedy do bezpečí. Ustupující kolonu tvořilo 4500 vojáku (z toho 690 Britů) a 12 000 civilistů. Jednalo se o rodiny vojáků, obchodníky, kteří hledali v Kábulu štěstí, úředníky a služebnictvo. Jen manželka generál majora Roberta Sale Lady Florentia měla sebou 40 sloužících. Emír Šáh Šudža s jeho věrnými byli ponecháni svému osudu. Ti se opevnili v Kábulské pevnosti Bala Hissar.

 Celé stažení se od začátku proměnilo v peklo. Jen za první tři dny přišla kolona o 3000 lidí. Stažení probíhalo v době, kdy panuje v Afghánistánu nejmrazivější počasí, a mnozí umrzli. Na opozdilce utočili afghánští ozbrojenci. Mnozí ze zoufalství spáchali sebevraždu. U Kábulského průsmyku, který je vzdálen od afghánského hlavního města jen 24 kilometrů, a kterým musela kolona projít, pokud se chtěla dostat do Džalálábádu se na scéně 8. ledna 1842 znovu objevil Akbar Chán. Nabídl, že vyjedná volnou cestu přes průsmyk. Požadoval čas do druhého dne a tři rukojmí.

Zoufalý Elphinstone  souhlasil. Když se druhý den dala kolona na cestu tak se zpočátku nic nedělo. Poté však začalo peklo. Na kolonu se spustila palba. Akbar Chán nevyjednal volný průchod. Naopak připravil léčku. Kolona byla rozbita na malé části, a každý se pokoušel probít, jak uměl. Lady Saleová se se skupinou žen a dětí večer 9. ledna po slibu Akbar Chána, že žádným Britům nebude ublíženo, vzdala. Britů se nikdo ani nedotkl, ale Indky byly na místě povražděny.

K večeru 11. ledna 1842 z celé kolony zbývalo 500 lidí, z toho asi 200 vojáků. Ostatní byly buď mrtví, v zajetí nebo v otroctví. O den později jich bylo již jen patnáct. Když se tito muži dostali do vesnice Fattehabad, nabídli jim místní snídani. Když muži seskočili z koní, ozvala se palba a čtyři z nich padli k zemi mrtví. Ostatním se podařilo naskákat na koně a ujet. Jeden z nich nebyl však dost rychlí a vesničanům se jej podařilo chytit. Nešťastníkovy uřízli hlavu.

Dne 13. ledna 1842 se před Džalálábádem objevila osamělá postava. Byl to těžce zraněný pomocný chirurg William Brydon. Když se jej překvapení vojáci ptali, kde je zbytek armády lakonicky odpověděl „Já jsem zbytek armády!“ A měl pravdu. Dva dny po něm se dostal do Džalálábádu nejmenovaný řecký obchodník, který však ještě ten den zemřel. V létě vyslali Britové do Afghánistánu trestnou výpravu pod vedením generála George Pollocka, která se probila až do Kábulu, kde se podařilo zachránit 2000 členů nešťastné kolony, kteří byli v příšerných podmínkách. Naopak 32 britským důstojníkům, 50 vojáků, 21 dětí a 12 žen, včetně Lady Saleové se vedlo poměrně dobře a Akbar Chán je v září 1842 na znamení dobé vůle propustil.   

A jaké byli další osudy lidí, spjatýmui s těmito událostmi? Elphinstone se překvapivě Akbar Chán vzdal. V zajetí však zemřel. Britové jeho tělo vykoupili a pohřbili v neoznačeném hrobě. Britský emír Šáh Šudžu se ve své pevnosti udržel až do dubna 1842. Poté byl lstí vylákán ven a zavražděn. Akbar Chán se stal v roce 1842 emírem. Roku 1845 však zemřel. Údajně jej měl otrávit jeho otec Dóst Muhammad. Ten vládl až do roku 1863. Lady Saleová napsala o svých zážitcích knihu a v klidu dožila v Indii. William Brydon sloužil v Indii ještě deset let a poté se vrátil do Skotska, kde v roce 1873 v klidu zemřel.

První afghánsko-britská válka 1839-1942 a britské katastrofální stažení z Kábulu je dodnes varovným příkladem podcenění sil protivníka. Britové nejen že podcenili síly protivníka a v zemi nechali velmi málo vojáků, ale ani se nepokoušeli v Afghánistánu získat místní spojence, jejichž věrnost by nestála jen na penězích. Naopak místní pobuřovali svým chování. Prohra měla dopad i na jejich vládu v Indii a Pákistánu, kde se místní v britské porážce v Afghánistánu vzhlédli a mnozí obyvatelé byli ochotnější se postavit koloniálním pánům. V roce 2003 bylo stažení z Afghánistánu roku 1842 označeno historiky za druhou nejhorší porážku v historii britského impéria hned za pádem Singapuru v roce 1943.  

Témata:  Velká Británie,  Britská armáda,  Afghanistán