reklama

„Tato čísla jsou známkou vysoké míry násilí, která přetrvává rok. Šokující svědectví přeživších, která každodenně slýcháme, přibližují, jak jsou životy lidí a komunity ničeny a jak je velmi obtížné dát se znovu dohromady a posunout dál,“ popsal Karel Janssens, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Demokratické republice Kongo.

Týmy Lékařů bez hranic poskytují psychologickou péči ve skupinových i  individuálních sezeních nejvíce traumatizovaným pacientům. Od března do září letošního roku využilo individuálních konzultací 835 lidí. Polovina z nich přitom uvedla, že nejméně jeden člen jejich rodiny byl zabit a/nebo, že byly jejich domovy a majetek vypleněny či zničeny. Každý desátý pacient řekl, že byl přímým svědkem vraždy nebo jiného násilí.

Z 2 600 obětí sexuálního násilí, které Lékaři bez hranic ošetřili od května 2017, bylo 32 mužů. Někteří z nich popsali, že byli pod hrozbou zbraní přinuceni znásilnit členy své vlastní komunity. Dalších 162 pacientů byly děti mladší patnácti let, z toho 22 bylo mladších pěti let.

"Stalo se to v srpnu, když jsem se vrátil do své vesnice. Přepadli nás nějací ozbrojení muži. Bylo to v roce 2017. Myslím. Nepamatuji si to přesně, pořád v tom mám hrozný zmatek. Přešli řeku k naší vsi a zabili spoustu lidí. Utekl jsem ještě s dalšími mladými lidmi. Ale po cestě jsme narazili na další skupinu ozbrojených mužů a ta nás zajala. Vzali nás zpátky do vesnice, kde nás mučili a zacházeli s námi jako s otroky. Museli jsme jim nosit vodu. Ale museli jsme dělat i horší věci: donutili nás znásilnit několik matek z naší vesnice. Když říkám ‚matka‘, je to konžský výraz (pro ženu ze stejné komunity). Žádná z nich nebyla má skutečná matka, ale byly to ženy z naší vesnice. Donutili k tomu všechny mladé muže z vesnice. Když někdo neposlechl, zabili ho. Moc si to nepamatuju, ale myslím, že jsem to musel udělat šesti nebo sedmi ženám," vypověděl muž jménem Pitshou.

„Vzhledem k omezené dostupnosti vhodných služeb je ochrana obětí - ať už dětí či dospělých - a socioekonomická pomoc hlavními náročnými úkoly,“ podotkla Fransisca Baptista de Silva, koordinátorka projektu Lékařů bez hranic ve městě Kananga.

Výše uvedené údaje s největší pravděpodobností odhalují pouze část problému. Týmy Lékařů bez hranic začaly poskytovat péči obětem násilí v oblasti v květnu 2017, tedy více než rok po vypuknutí krize v  Kasai, a zaměřovaly se na chirurgické ošetření zraněných pacientů.

V září 2017 v reakci na zjevnou potřebu Lékaři bez hranic přizpůsobili svoji činnost a zaměřili se na ošetření obětí sexuálního násilí. Osvěta a informovanost na místní úrovni přispěly k tomu, že lékařskou péči vyhledává více pacientů. Lékaři bez hranic nyní poskytují péči v průměru více než dvěma stům pacientů měsíčně.

Dále je znepokojivé, že tři ze čtyř obětí, které Lékaři bez hranic ošetří, přicházejí až měsíc nebo i déle po útoku. Většina vysvětluje, že nevěděli o dostupnosti bezplatné péče, nebo neměli prostředky, které by jim umožnily dopravit se do center, jež takové služby nabízejí. Okamžitá péče (do 72 hodin od znásilnění) je však pro oběti sexuálního násilí nezbytností, zejména kvůli účinné ochraně před pohlavně přenosnými infekcemi, jako je HIV.

3 komentáře (Poslední 07.11. 02:31) Napište svůj názor

reklama