Írán je strašák vyrobený USA. Proč se jej Evropa nebojí?

Přitom na přelomu tisíciletí se zdály být vztahy mezi Západem a Teheránem na nejlepší cestě. Íránským prezidentem byl tehdy liberální duchovní Muhammad Chátamí, kterému se podařilo změnit image náboženského režimu. Teherán sice odmítal ukončit svůj nukleární program, ale mnohé reformy vedly k uvolnění napětí jak na mezinárodní scéně, tak především v samotném Íránu.

Poté ovšem přišla americká invaze do Iráku v roce 2003. Ta vše změnila. V první řadě se v roce 2005 místo usměvavého Chátamího stal prezidentem daleko ostřejší a radikálnější Mahmúd Ahmadínežád, který k ostrým slovům a urážkám USA a Izraele nikdy neměl daleko. To vedlo k oživení teheránského programu na výrobu nukleární zbraně a k rychlému ochlazení vztahů a k nové vlně sankcí, ke kterým víceméně měla pochopení i Evropa.

Je třeba přiznat, že z íránské perspektivy to mělo svoji logiku. Na jedné straně hranic má Pákistán, sice liknavého, ale přeci jen spojence USA, který navíc nukleární zbraň vlastní. Na druhé straně země stála na hranicích americká vojska. Navíc Izrael, většinou s Benjaminem Netanjahuem v nějaké politické pozici, hrozil, že na Írán udeří. Mimochodem sám Netanjahu je íránským nukleárním programem doslova posedlý. Poprvé varoval před tím, že Írán bude mít do 6 měsíců nukleární zbraň už v roce 1991.

Jenže invaze do Iráku přinesla Íránu také obrovské příležitosti a ten se jich chopil. Saddám Husajn byl největším nepřítelem Teheránu. Američané tím, že jej odstranili, zároveň odstranili i největší překážku perským ambicím na Blízkém východě. Írán v Iráku tajně podporoval různé náboženské milice. Ty zatáhly Američany do dlouhého krvavého konfliktu a zároveň odstranily všechny oponenty, kteří by se mohli později postavit teheránským mocenským choutkám. Po stažení Američanů se tak Bagdád stal fakticky íránským vazalem.

Další příležitosti přineslo Íránu Arabské jaro.  Zatímco protesty v samotném Íránu se rychle podařilo utišit, Teherán neváhal a využil situace v Sýrii, kam poslal svůj vojenský kontingent. Zdá se, že se zde naplno uchytil a sen o vlastním mocenském paktu a přímém spojení s Evropou přes Irák, syrské přístavy a Středozemní moře je na dosah. Vedle toho Írán podporuje i povstalce v Jemenu, kteří trápí především nejnesmiřitelnějšího konkurenta Teheránu v oblasti tedy Saúdskou Arábii.

Američané se pokouší Teherán dostat zpět pod kontrolu a omezit jeho vliv. Výsledky jsou však více než skličující. Když prezident Trump vloni vypověděl smlouvu o íránském jaderném programu, kterou signoval teprve v roce 2015 prezident Obama, předpokládal, že se jako obvykle k USA v sankcích připojí i Evropa. K překvapení světa, a Washingtonu zvláště, Evropané se nejen k sankcím nepřipojili, ale vypracovali systém, který je fakticky obchází.  Pro Evropany není Írán nepřítel, ale spíše obchodní partner.

Ještě větší facka přišla z Bagdadu. Když na začátku roku začali přesouvat Američané svá vojska ze Sýrie tak odcházeli do Iráku, prezident Trump prohlásil, že odsud mají dohlédnout na Írán. Proti tomu se ovšem ozval irácký prezident Barham Sálih, který prohlásil, že jeho země si vytrpěla už dost a chce se svým sousedy žít v klidu a na velmocenské hry nemá země náladu. O přítomnosti cizích vojsk má hlasovat v polovině roku irácký parlament a předpokládá se, že Američany ze země vykáží. Mnozí radikálové již chtěli na Američany použít sílu.

Další debakl americké protiíránské politiky přišel minulý týden. Na halasně svolané konferenci o Íránu ve Varšavě se prakticky proti Íránu nic kloudného nedohodlo. Viceprezident Mike Pence před ní navštívil Osvětim, aby prý pochopil íránský antisemitismus a připomenul si, že Írán chystá další holocaust, a že mu musí zabránit. To vyvolalo spíše rozpaky a posměšky než souznění. Samotná konference se proměnila spíše ve frašku. 

Do Varšavy nedorazil žádný člen EU, což samo o sobě znamenalo fiasko. Během konference téma Íránu naprosto vyvanulo. Došlo spíše na sbratření izraelského premiéra Netanjahua se zeměmi Perského zálivu. Tím se vlastně stal Netanjahu vítězem celé konference. Palestina je zapomenuta a Írán daleko. Proč se nekamarádit? O Íránu se dokonce nemluví ani v závěrech varšavské konference.

Pence ještě čekala podobná reakce na mnichovské bezpečnostní konferenci a domů se vracel nepochybně velmi zkormoucen. Stejně zkormouceně se musí cítit z rostoucí síly Íránu, a naopak úpadku svého vlivu, celá americká administrativa. Američané ztratili na Blízkém východě většinu spojenců a ten zbytek buď slábne nebo je nespolehlivý. Pákistán a Turecko mají s Íránem více společného než s USA.

I v Íránu žijí Kurdové, kteří jsou pro samostatnost a v Sýrii mají s Turky Íránci shodné zájmy. Naopak pakistánská ekonomika potřebuje ropu. A tu Írán má. Naopak moc saúdské dynastie pomalu klesá. Monarchie se zapletla do krvavého konfliktu v Jemenu, kde i přes drtivou materiální převahu, zatím prohrává. To oslabilo její pozice a vazalské státy v Perském zálivu se pomalu od Rijádu emancipují a odvracejí. Pro USA to znamená, že v jejich hře proti Íránu nedrží trumfy. Už dokonce proti Teheránu nejsou schopny vést rozumné tahy. Americká politika se tak dostala do pasti, kterou sama na sebe nechtěně připravila.       

Témata:  Írán,  USA,  Donald Trump,  Mahmúd Ahmadínežád,  Irák,  Saddám Husajn