Evropská jednota je minulostí. Trump ji rozsekal na čtyři části

Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu jako prezidenta USA vyvolává v Evropě nejen obavy, ale i hluboké neshody ohledně toho, jak by měla Evropa reagovat na jeho politiku. V několika zemích se objevily odlišné přístupy k tomu, jak s Trumpem jednat, což může mít vážné důsledky pro budoucí transatlantické vztahy. Tento rozkol mezi evropskými státy může nakonec ztížit definování jednotné evropské politiky vůči Spojeným státům. Nicméně, jak ukazuje současná situace, různé přístupy mohou nakonec Evropě pomoci, zejména pokud se silnější a obranně orientované země jako Polsko, pobaltské státy a severské země podaří udržet evropské bezpečnostní zájmy vůči Trumpovi.

Prvním výrazným přístupem k Trumpovi je entuziasmus, který sdílejí pravicoví populisté v Evropě. Tito lídři, mezi které patří maďarský premiér Viktor Orbán, italská premiérka Giorgia Meloniová a slovenský premiér Robert Fico, mají s Trumpem nejen ideologické, ale i osobní propojení. Tito lídři sdílejí Trumpův pohled na svět, který je založen na iliberálních hodnotách, odmítání mainstreamové politiky a obdivu k autoritářským vůdcům. Trumpův vztah k těmto politikům se vyznačuje nejen politickou blízkostí, ale i vzájemným obdivem, což je pro něj zásadní. Lichotky od populistických lídrů jsou pro něj příjemné, a tak se tyto vztahy zdají být silné.

Nicméně, i když existuje ideologická blízkost mezi těmito politiky a Trumpem, otázkou zůstává, zda takový vztah může přinést praktické výhody pro Evropu. Trumpova zahraniční politika je známá svou orientací na národní zájem, což znamená, že americké zájmy se nemusí vždy shodovat s těmi evropskými, i když jde o podobně orientované politiky. Zda budou populisté schopni vyjednat konkrétní výhody pro své země, to se teprve ukáže. Například Orbán, který se pokouší rozvíjet vztahy s Čínou, by mohl narazit na problémy v kontextu amerických priorit, které se zaměřují na omezování vlivu Pekingu.

Druhou skupinou jsou takzvaní "engageři" – země jako Polsko, pobaltské státy a některé severské země. Tyto státy mají vysoce pragmatický přístup k transatlantickým vztahům a preferují bezpečnostní spojenectví s USA. Důvodem je jejich obava z ruské expanze a historická zkušenost s nedostatečným financováním obrany v Evropě, což by mohlo zhoršit bezpečnostní situaci. Země jako Polsko, Estonsko a Litva patří mezi největší výdaje na obranu na jednoho obyvatele v rámci NATO. Tyto státy se zaměřují na posílení spolupráce s USA, přičemž jejich cílem je zajistit americkou přítomnost v Evropě a odrazit ruskou hrozbu.

Podle polského premiéra Donalda Tuska je klíčové, aby evropské státy „udělaly domácí úkoly“ v oblasti obrany a ukázaly ochotu investovat do své vlastní bezpečnosti. To by mělo zajišťovat nejen stabilitu v regionu, ale také zajištění americké podpory. Polsko a pobaltské státy podporují Trumpův cíl zvýšit evropské výdaje na obranu na 5 % HDP, což je ambiciózní cíl, který se snaží prosadit v rámci NATO.

Další skupinou jsou takzvaní moralisté, mezi které patří především Německo a jeho vůdci. V čele této skupiny stojí bývalý kancléř Olaf Scholz, který v minulosti prohlásil, že Trumpova politika v otázce hodnot a mezinárodních vztahů ohrožuje mezinárodní normy. Německo, které se tradičně profiluje jako obhájce demokratických hodnot, se pod Scholzovým vedením ostře vymezilo vůči Trumpovým výrokům, jako například v souvislosti s jeho snahou koupit Grónsko. Němečtí političtí představitelé se staví proti Trumpově ignorování mezinárodních institucí a pravidel, která jsou základem liberálního světového řádu. Tento přístup je ovšem v Evropě vnímán jako poněkud prázdný, pokud není podpořen konkrétními kroky v oblasti obrany a mezinárodního práva.

Poslední skupinu tvoří Francie, která se v minulosti vždy profilovala jako lídr evropské autonomie, zejména v oblasti obrany a zahraniční politiky. Francouzský prezident Emmanuel Macron často využívá krize, které postihují Evropu, k prosazování francouzských zájmů. Francie se dlouhodobě usiluje o posílení evropské strategické autonomie, což někdy znamená i distancování se od USA. Francie byla v minulosti kritizována za to, že ne vždy respektuje širší evropské zájmy, když se snaží prosadit své vlastní. K tomu patří například i její preference pro podporu evropských obranných firem, což mělo negativní dopad na státy ve východní a severní Evropě, které se spoléhají na americké zbraně.

Francie se nicméně i v těžkých obdobích ukázala jako schopná vyjednavač, a její diplomatická dovednost se ukázala jako užitečná při jednáních s Trumpem, zejména v otázce Ukrajiny a dalších klíčových témat. Macron se ukázal jako schopný diplomat, který umí navazovat vztahy s Trumpem a zároveň hájit zájmy Evropy.

Evropské země se musí připravit na složitou realitu, kterou přináší Trumpův návrat do Bílého domu. I když existují rozdíly v přístupu mezi jednotlivými státy, klíčové je, aby Evropa našla společnou řeč a postupovala jednotně, pokud chce zajistit stabilitu v regionu a svou vlastní bezpečnost. Pragmatismus severských a východoevropských zemí, podpořený silnými obrannými výdaji, se může ukázat jako nejefektivnější způsob, jak se vypořádat s prezidentem, jehož politika je orientována na národní zájmy a často ignoruje širší mezinárodní hodnoty. Evropa se však nesmí nechat rozdělit, protože oslabování transatlantického vztahu by mohlo vést k nebezpečným následkům v nestabilním světovém prostředí. 

Témata:  EU,  Donald Trump