Proč se nedaří zastavit koronavirus?

Změny jen naoko

Jak se prohlubuje krize ve městě Wu-chan, sílí i politický stres z toho, že se může opakovat rok 2003, kdy se do světa rozšířil syndrom akutního respiračního selhání (SARS), poukazuje odborník. Dodává, že nyní, stejně jako tehdy, je problémem transparentnost a role Číny pro globální zdraví.

Během epidemie SARS byly čínské úřady široce kritizovány za zakrývání rozsahu původní nákazy a neochotu spolupracovat s mezinárodním společenstvím, připomíná Peckham. Podotýká, že v reakci na tato selhání před 16 lety se Čína snažila vybudovat mnohem masivnější preventivní systém.

„V nedávném rozhovoru, který jsem vedl s Georgem Gaem, generálním ředitelem Čínského centra pro kontrolu a prevenci nemocí, se hodně vyzdvihovala nejmodernější sledovací infrastruktura v zemi, stejně jako její závazek bojovat s výzvami globální epidemie,“ pokračuje profesor. Přiznává, že Čína například pomáhala při mezinárodní reakci na epidemie eboly v západní Africe v letech 2014-2016.

Historik ovšem pokládá otázku, nakolik šlo o pouhé změny naoko. Soudí, že do značné míry, protože přes veškeré řeči o posílení transparentnosti charakterizuje reakci na současnou epidemii koronaviru špatná komunikace, malá spolupráce a těžkopádný přístup, který spíše přiživuje, než aby mírnil veřejnou paniku.

Většina toho, co svět o epidemii ví, pochází z polooficiálních zdrojů či zpravodajství z postižené oblasti, upozorňuje Peckham. Poukazuje, že bloggeři na čínských sociálních sítích vyjadřují svou frustraci z toho, co považují za neadekvátní odpověď, zatímco místní komunistickou stranou vydávaný deník Chu-pej cenzuruje zmínky o místním stranickém vedení na sociální síti Sina Weibo.

„Také ústřední vláda v Pekingu není imunní vůči kritice,“ píše expert. Připomíná, že v rozhovoru pro stanici CCTV starosta Wu-chanu Čou Sien-wang naznačil, že vinu za nedostatek transparentnosti nese právě Peking a že přísná pravidla pro zveřejňování citlivých informací jemu osobně svazují ruce.

Kontrola epidemie si žádá víc

V Hongkongu, odkud se v roce 2003 rozšířil SARS, se nový koronavirus spojil s probíhajícími protivládními protesty do takové míry, že situace ve Wu-chanu je nyní pevně svázána s širšími politickými narativy, upozorňuje profesor. Připomíná, že loni v říjnu hongkongská správa zavedla opatření zakazující zahalování tváře na „nezákonných a nepovolených shromážděních a při nepokojích“ a ačkoliv pro ty, kteří mají zdravotní komplikace, platí výjimka, zákaz je mnohými považován jako přehnaný.

Nyní čelí dilematu hongkongská správkyně Carrie Lamová, která navzdory epidemii nechce zákaz zakrývání tváře odvolat, uvádí Peckham. Dodává, že počet potvrzených případů nákazy koronavirem se v Hongkongu i pevninské Číně zvyšuje, ale hongkongské úřady odmítají uzavřít hranici, ačkoliv k tomu vyzývají lékařští experti i někteří politici.

Hongkongští demonstranti jsou hluboce podezíraví vůči laxnímu přístupu Lamové k závažné hrozbě – který kontrastuje s jejím tvrdým postojem k protestům – a vyzývají ke stávce proti způsobu, jakým se úřady staví k epidemii, nastiňuje akademik. Doplňuje, že terčem je také pokračující železniční spojení mezi Hongkongem a Čínou, přičemž se volá po opatřeních proti šíření epidemie.

„Politika by neměla být zatahována do veřejného zdraví – to je jednou z hlasitých zpráv šířených v současné krizi,“ píše historik. Konstatuje, že dění v Číně a Hongkongu ovšem odhaluje pravdu, že kontrola epidemií si nevyhnutelně žádá víc než zadržování nákazy, konkrétně naplňování očekávání veřejnosti a zajištění transparentnosti.

Přiznání slabosti a nedostatků nemusí nutně vést k nedůvěře veřejnosti a asertivní jednání naopak nemusí vždy zabránit panice, protože základem dobrého veřejného zdraví i dobré veřejné správy je právě silná důvěra, míní odborník. Deklaruje, že pokud nedokážeme uchopit širší obraz a uvědomit si, že na přístupu k epidemiím záleží, nikdy se nám nepodaří zabránit jejich vypuknutí či na něj efektivně reagovat.

Témata:  Čína,  Hongkong,  zdravotnictví