"Znenadání jsme si uvědomili, že naše stránky nefungují. Po dvaceti minutách ruské tiskové agentury vydaly zprávy o tom, že Dožď a rádio Echo Moskvy jsou zablokované," vypráví jeden z novinářů nezávislého televizního kanálu Dožď. "Pak zavolal náš bezpečnostní vedoucí a řekl nám, že policie přijede každou chvíli. Nechtěli jsme riskovat, že nás uvězní, a proto jsme hned odjeli," dodává.

Dmitrij si koupil letenku na první let do Istanbulu, který našel. V panice si dokonce zapomněl svůj kabát. Letenka ho stála hodně peněž, ale neměl moc na výběr. Turecko je totiž jednou z mála zemí, které nevyžadují po cestujících z Ruska vízum a které neuzavřely své nebe ruským letadlům. Na palubě se potkal s Valerijí, mladou kolegyní ze stanice Dožď.

"Byla jsem doma, když se ke mně dostala kolem 20. hodiny zpráva, že naše stránky jsou zablokované. Oplakala jsme to, ale doufám, že bude moci pokračovat naše vysílání alespoň na platformě YouTube. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset opustit Rusko. Mohla jsem ale předpokládat, že budu muset ze země odjet, protože situace byla hodně špatná a velmi napjatá. Nikdy bych si nepředstavila, že si během pěti minut budu muset koupit letenku," uvedla novinářka.

Kdyby zůstali v Rusku, vystavili by se tito novináři nebezpečí, že skončí na 15 let ve vězení. Nový zákon umožňuje uvěznit novináře, kteří šíří "falešné zprávy" o "speciální vojenské operaci" ruských jednotek na Ukrajině. Slovo "válka" je v Rusku zakázané. Dožď, podobně jako další nezávislá média, musel přerušit své aktivity. Desítky jeho zaměstnanců uprchly do zahraničí a zhruba dvacet z nich do Turecka. Ubytování a stravování si musí zajistit z prostředků, které si stačili vybrat před odjezdem, a spoléhají se také na pomoc tureckých kolegů. Západní sankce jim ale dále komplikují život.

Valerija láteří, protože její platební karta nefunguje. "To mě hodně štve, protože v Rusku karty Visa a MasterCard dále fungují. Ale lidi v zahraničí, kteří nepodporují tuto válku a uprchli do bezpečí před Putinem, jejich karty používat nemohou. To je větší trest, než kterému čelí někteří z lidí, kteří způsobili tuto situaci," tvrdí.

Dmitrij, Valerija a - jak tvrdí - ani žádný z jejich kolegů nechtějí natrvalo zůstat v Turecku. Chtěli by získat vízum a odjet do některého evropského státu. Nežádají o humanitární, ale o pracovní vízum, aby mohli dále vykonávat svou profesi. Považují se za exulanty a nikoliv uprchlíky.