Jak se bránit případné americké invazi? NATO nemá precedens, kolektivní obrana EU je beze smyslu

Trump vůči partnerům ze Severoatlantické aliance a Evropské unie zachovával mezi lety 2017-2021, když vládnul poprvé, velice tvrdý přístup. Jeho druhé volební období ještě ani nezačalo a je jasné, že situace bude ještě kritičtější.

Budoucí prezident USA naznačil, že chce získat pod kontrolu Grónsko a Panamský průplav. Kanadě pak několikrát pohrozil, že z ní udělá 51. stát Spojených států amerických. Když se ho reportéři zeptali, zda je ochoten použít vojenskou sílu, nepopřel to.

Komu Trump hrozí?

Trump se tedy opřel do několika zemí. Aby získal Grónsko, potřebuje, aby nebylo součástí Dánska – jehož reálnou autonomní součástí je. Teoretickou cestou může být vyhlášení grónské nezávislosti prostřednictvím referenda a následné přidružení (nejspíš volného charakteru) k USA, nicméně grónští lídři opakovaně zdůrazňují, že ostrov není na prodej. Právní překážky, odpor místních obyvatel a mezinárodní důsledky činí tento scénář velmi nepravděpodobným.

Panamský průplav je kapitolou o sobě samé. Američané se ho definitivně vzdali v roce 1978 za vlády Jimmyho Cartera a pod kontrolu Panamy přešel roku 1999. Jeho zabrání by vyžadovalo vojenskou akci, neboť panamská vláda několikrát avizovala, že se průplavu nehodlá vzdát.

Kanadě Trump pohrozil především kvůli své ekonomické politice. Po listopadovém setkání s kanadským premiérem Justinem Trudeauem spustil rétoriku o přidružení země k USA coby 51. státu. Ottawa je společně s Mexikem zneklidněná Trumpovým slibem, že oběma zemím na dovoz do Spojených států dá 25% celní přirážku.

Obrana proti spojenci je náročná

Spojené státy jsou smluvní spojenec Dánska a Kanady v rámci Severoatlantické aliance. Panamská vláda má s Američany přátelské vztahy a spolupráce mezi těmito dvěma zeměmi je hluboká v ohledech ekonomických, politických i bezpečnostních.

V nejhorší situaci se nachází Panama, která od roku 1989 nemá stálou armádu. Její bezpečnost místo ní zajišťují tzv. Veřejné síly Panamské republiky a jde v podstatě o četnictvo či civilní policii – v praxi o polovojenskou, nikoliv vojenskou jednotku. Tyto síly mají zhruba třicet tisíc členů, proti ozbrojeným silám USA ale v případě konfliktu nebudou mít mnoho šancí.

Dánsko a Kanada oproti Panamě představují odlišné případy. Obě země mají obranyschopné ozbrojené síly a jsou součástí NATO. V případě americké agrese ale neexistuje precedens – a to ani ve Smlouvě o NATO – jak v takové situaci reagovat.

Zkušenosti jsou, smlouva ale zůstává beze změny

Členové NATO už v minulosti řešili možný konflikt mezi dvěma smluvními stranami, konkrétně Řeckem a Tureckem, jejichž územní spory neutichly od začátku 20. století a vyvrcholily v roce 2020.

Článek 5 Smlouvy o NATO předpokládá kolektivní reakci k odražení a potrestání agresora. Od začátku turecké okupace severní části Kypru v roce 1974 turecká letadla neustále narušují řecký vzdušný prostor a Řekové v odpovědi vysílají své stíhačky, aby turecké letouny zachytily a případně napadly. V některých letech se toto stává až ve 2000krát.

Právě krize na Kypru ukázala, jak by NATO takovýto sport řešilo. Šéf americké diplomacie Henry Kissinger tehdy tlačil obě země k utlumení sporu, brzy se však přiklonil na stranu Ankary. Kongres ale následně uvalil sankce na tureckou vládu sankce za okupaci severní části ostrova. Přesto ale reakce Washingtonu „odrážela přesvědčení, že Turecko je ze strategického hlediska mnohem důležitějším spojencem než Řecko“, jak napsal server National Interest.

Ačkoli se řecko-turecký spor z roku 2020 týkal především námořního sporu o ropu, zemní plyn a další zdroje pod východním Středozemním mořem, ukázalo se, že nezrevidovaná Smlouva o NATO zkrátka nepřináší řešení. Různí členové NATO by ale pravděpodobně polarizovali své postoje – kupříkladu vlády Francie a Itálie tvrdě odporují autoritářskému režimu tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdogana, přičemž pro USA je klíčovým spojencem.

V podobném duchu se zřejmě ponese případná agrese USA proti Kanadě a Dánsku. Přístupy jednotlivých členských zemí budou polarizované. Patrně je možné počítat s tím, že na stranu USA se v (ne nutně ozbrojeném) konfliktu postaví právě Turecko, zatímco Francie a Itálie budou stát na druhé straně. Zde jde ale o nejasné předpoklady, jejichž reálnost se ukáže až v momentě, kdy Washington pod Trumpovým vedením skutečně nějaké kroky podnikne.

Smlouva o EU: Záchrana pro Dánsko?

V případě americké agrese proti Grónsku – a tím pádem i Dánsku – nabízí řešení pro Kodaň Smlouva o Evropské unii. „Pokud se členský stát stane obětí ozbrojené agrese na svém území, mají ostatní členské státy vůči němu povinnost poskytnout mu pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů,“ stojí v článku 42 této smlouvy.

Tento článek dodává, že „závazky a spolupráce v této oblasti musí být v souladu se závazky v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, která pro státy, které jsou jejími členy, zůstává základem jejich kolektivní obrany a fórem pro její provádění“.

Pokud text Smlouvy o EU přebereme doslova, znamená to, že se na stranu Dánska v případě konfliktu musí postavit členské země Evropské unie, které nejsou v NATO. Členské země aliance by zapojením riskovaly porušení Smlouvy o NATO, neboť je v ohledech kolektivní obrany nadřazená Smlouvě o EU.

Irsko sice původně bylo z tohoto článku vypuštěno, nyní ale má povinnost se za Dánsko postavit. Totéž platí pro Rakousko, Kypr a Maltu. Proti USA ale jde o velice slabou sílu s minimální námořní kapacitou, která je pro obranu Grónska klíčová.

Témata:  EU,  USA,  NATO